31/10/2024
💣 Je vyšší perspektiva útěk z reality? 💣
Je to popud nikam se neposouvat? Je to popud na všechno se vykašlat? Je to popud rezignovat na jakékoliv změny? Být apatický?
Absolutně ne.
Je to pobídka ke zpomalení. Je to pobídka odhodit konečně soudy mysli a pocity viny, které jsou tím absolutně největším bubákem, kterej prostě fakt hodně lidí nepustí nikam dál. Je to pobídka v neutralitě odpustit sobě, i ostatním a osvobodit se tak. A když píšu odpustit, myslím tím opustit všechny ty příběhy mysli.
Když žiju s tím, že všechno je v pořádku, nezahazuju tím morální hodnoty, spíše naopak. Osvojím si tím ty přirozené. Ty funkční. Ne ty, které vychází z nějakých nezdravých přesvědčení nebo náboženství . Můžu se prostě sladit s přirozeným životním řádem, a přirozenou životní symfonií a žít tak lehkost, kterou nepřináší vnější podmínky, ale svoboda vnitřní.
Když žiju neutralitu, neznamená to, že vše je na růžovém obláčku. Ten příběh dál jede. Se vším, co přináší. A když je tam touha něco léčit, je tam v neutralitě. Když je tam vztek, je tam v neutralitě. Když je tam nespokojenost, je tam v neutralitě.
To je ta svoboda, to je ten vnitřní klid. Ne to, že se venku vůbec nic neděje a vše je zalité sluncem. Chtít pořád všechno měnit v honu za lepší budoucností je pro mě útěk z reality. Ne svoboda mysli. Protože když se nedokážeme uvolnit teď a tady, nedokážeme se uvolnit ani zítra.
Já prostě miluju zjednodušování. Miluju lehkost. Cestu nejmenšího odporu. A proto jsem si zvolila cestu toho nejhlubšího léčení, zároveň nejvíc láskyplného (pro mě). A to je cesta neutrality a vyšší perspektivy.
To ale neznamená, že si někdy třeba nezajdu na nějaké setkání s medicínou nebo na nějaký kruh. Že si nedám kakao nebo nefouknu rapé. I to je součástí mého příběhu a mojí přítomnosti. Ale je to na stejné misce vah, jako jít si pro antidepresiva nebo sedět na gauči a pít pivo. Nic není horší nebo lepší. Nic není méně nebo více spirituální. Jen něco je moje, a něco není. A v tom je pro mě ta zásadní úleva a lehkost. Nehodnotit. Protože vždycky když hodnotím, hodnotím sebe a to se ve mě prostě už unavilo. Navíc nikdy nemůžu znát příběh toho druhého, pro co si přišel.
Miluju nechat krásně volně proudit okamžiky odevzdání, i okamžiky akce. V tom je za mě ta naše největší síla. Být svobodní v tom, co se právě děje.
A to je to, co předávám. Svoboda mysli v ryzí realitě. V pravdě. Ne popírání pravdy a sebe sama.
Krásný den.❤️
Jane
