04/02/2025
Právě vychází: Pierre Hadot – Vnitřní tvrz
Hadotův úvod do Hovorů Marka Aurelia lze číst v jistém smyslu jako úvod do antického stoicismu. Neexistuje nakonec věčný stoicismus, který je napříč časem a prostorem jedním z možných postojů lidského vědomí? Jeho neustálá ozvěna ve filozofických koncepcích dvou tisíciletí tomu napovídá.
Při psaní Hovorů si Marcus Aurelius budoval vnitřní tvrz nepřístupnou citům, vášním. Prostor klidu, ne však věž ze slonoviny, kam by se uchyloval, spíše výšinu, z níž hledí k obzorům lidského ducha. Jinými slovy Hovory jsou zápisky člověka činu, který hledá vnitřní klid a pro něhož časné lidské jednání nemá trvalou hodnotu, pokud není v sounáležitosti celého vesmíru a lidského společenství. To jest pravý stoicismus podobě, v jaké jej zjevil Marku Aureliovi Epiktétos. Císař ve své knize snaží praktikovat tři základní disciplíny:
vidění skutečnosti takové, jaká je,
oproštění se od všech předsudků;
přijímání jevů a událostí s láskou a podřízeností běhu přírody i lidského společenství.
Hovory jsou uspořádány podle tohoto trojčlenného schématu.
Pierre Hadot (1922–2010)
byl francouzský filozof a historik filozofie specializující se na antickou filozofii, zejména epikureismus a stoicismus.
V roce 1944 byl Hadot vysvěcen, ale po encyklice Humani generis papeže Pia XII. (1950) opustil kněžství. V letech 1946–1947 studoval na Sorbonně. V roce 1961 absolvoval École Pratique des Hautes Études. V roce 1964 byl jmenován ředitelem studií tamtéž, zpočátku zastával katedru latinské patristiky. V roce 1983 se stal profesorem na Collège de France, kde řídil katedru dějin helénistického a římského myšlení. V roce 1991 odešel a stal se profesorem honoraire, naposledy přednášel 22. května toho roku. Přednášku zakončil: „V poslední analýze stěží můžeme mluvit o tom, co je nejdůležitější.“ Jeho ženou byla historička filozofie Ilsetraut Hadotová.
Byl jedním z prvních, kdo ve Francii představil Wittgensteinovu filosofii. Je slavný i jako analytik starořecké filosofie, zabýval se i „spirituálními cvičeními“ antické filosofie (předešel tak Michela Foucaulta, jenž o nich píše v Dějinách sexuality). Jeho ústředním tématem bylo posuzovat filosofy podle jejich činů, nikoliv slov. Publikoval překlady a komentáře k Porfyriovi, svatému Ambrožovi, Plótinovi a Marku Aureliovi.
Česky vyšlo:
Chvála antické filosofie, Rybka Publishers,
Praha: 2019
Závoj Isidin: Esej o dějinách ideje přírody, Vyšehrad, Praha: 2010
Co je antická filosofie?, Vyšehrad, Praha: 2017
Plótinos čili prostota pohledu, Oikoymenh, Praha: 1993
