Moudrost dětí

Moudrost dětí Pro rodiče začátečníky. Články, obsahy knih o výchově, recenze kurzů. Zvu vás do světa laskavosti, zvědomování a soucitu.

Mému synovi - jsem tvým průvodcem světem, a ty jsi mým, protože i já jsem dítě, v dospělém obalu, na cestě k emoční zralosti.

06/07/2024

Záměr výchovy: autenticita

Pokud konám se záměrem, vím kam směřuji. Když vím, kam směřuji, prostředky a způsoby se najdou. Když jsme se během kurzu Výchovy bez poražených měli zamyslet nad tím, co je záměrem naší výchovy, v hlavě se rozjasnilo. Autenticita.

Dítě se rodí autentické, vyjadřuje jasně svoji spokojenost i nespokojenost. Autenticita se ale většinou velmi brzy ztratí. Mnozí z nás ani nemají tušení, že na počátku života jsme si byli své podstaty zcela vědomi. Nabízím vysvětlení Gábora Matého. Dítě má dvě základní potřeby. První je vazba. Pouto, které se vytváří během těhotenství, při porodu, a v následujících měsících. Silná vazba vzniká díky tělesné blízkosti a odpovídání na potřeby človíčka. Druhá základní potřeba je autenticita. Dítě chce být přijímáno takové, jaké je. V mozku máme zakódovanou informaci, že k přežití potřebujeme pečující osobu, rodinu, tlupu. Pokud o ní přijdu, zemřu. Človíček, aniž by si toho byl vědom, v raném dětství podle reakcí rodičů na jeho chování vytváří ‘strategie přežití’, které s ním pak zůstávají po zbytek života. Aby vyhověl rodičům, často potlačí svou autenticitu. Tím přichází o spojení se svým instinktem, životním naplněním i posláním.

Rodiče jsou při výchově vedeni svými nejlepšími úmysly. Za nimi se často skrývají strachy, není snadné si to uvědomit a připustit. Také nevědí, jsou vyčerpaní, nemají přístup k informacím nebo kapacitu je vstřebávat. Vše jsou naučeni řešit ‘buď, a nebo’. Nemívají dostatek podpory. Na ekonomické úrovni často dělají rozhodnutí, která by pravděpodobně neudělali, pokud by nebyli omezeni penězi, časem, situací. A vážně se snaží vychovávat nás lépe, než je vychovávali jejich rodiče. Ušetřit nás toho, co jim v jejich dětství tolik vadilo. Dát nám to, co jim chybělo. A také díky tomu se spousta věcí za posledních pár generací značně posunula. My se pak jako rodiče snažíme dělat to samé.

Zde je ale nutné se hluboce zamyslet nad naším záměrem. Jsou naše nejlepší úmysly skutečně to nejlepší pro človíčka? Často slýchám ‘hlavně, aby bylo moje dítě šťastné a zdravé, mělo vzdělání, dobrou práci’. Věřím, že šťastní a zdraví jsme, když žijeme svůj pravý život, podle svého plánu, bez ohledu na očekávání ostatních. Je v pořádku být i nešťastný a nemocný. Jsou to přeci signály, které nás navigují tím, zda žijeme v souladu se sebou. A co vzdělání a práce? Neskrývají se za těmito přáními strachy, nebo vlastní ambice? Budu si svého dítěte vážit stejně, i když nebude mít vzdělání, nebo práci podle mých představ?

Jak tedy vychovat človíčka k autenticitě?

Vede k tomu jediná cesta. Být sama autentická. Človíček se učí nápodobou. A tak se zhmotňují moje tři největší rodičovské výzvy - přijímání emocí ostatních, vyjadřování vlastních emocí, a nastavení hranic. Ufff. Uff. Uf. Realita učení se novým komunikačním dovednostem a přepisování starých návyků je horská dráha. Díky všem zúčastněným, že jste v tom stále se mnou. Miluji vás.

Přijímání emocí ostatních

Jak zní popírání emocí? Celkem nevině. ‘Ne, vždyť se nic nestalo. Neboj, to bude zase dobrý. Nebreč. Ale prosim tě, hele pejsek. Kluci nepláčou, seš přece chlap.’ Odvádění pozornosti, popírání, zákazy, příkazy, poučky. To, co většina z nás tak důvěrně zná.

Jak zní přijímání emocí? Jako prostý popis faktů. ‘Aha lekhl si se. Spadl si. Bolí to. Hodně to bolí. Au au. Hm. Aha. Něco nepříjemného se děje v tělíčku.’ Obejmutí, pokud o to človíček stojí. Zároveň si dát pozor na druhý extrém. Když emoce dítěte popisujeme až moc vášnivě, potvrzujeme drama, dítě se v něm pak může utopit.

Je zajímavé, že přijímat emoce mi jde zatím mnohem lépe vůči človíčkovi, než vůči dospělým. U človíčka chápu, že jeho mozek není dostatečně vyvinutý, vše se teprve učí, je to dlouhý a náročný proces. U dospělých předpokládám, že už tento proces mají za sebou. Opak je pravdou. Většina z nás prošla výchovou, která emoce nenechala volně proudit. Naučili jsem se mluvit stylem, který nepomáhá zdravé komunikaci. Pomůže jedině přepsání starých návyků.

Vyjádření vlastních emocí

‘Jsem teď smutná, nemám náladu si hrát, potřebuju si chvilku odpočinout.’ Pokrok. Umím nahlas říct ‘jsem smutná’. Od dětství nemám ráda, když někdo vidí, že jsem smutná. Připadám si odhalená, nahá. Najednou někdo může vidět tu děsivou pravdu. Nevyhovuje to naučené strategii ‘ať jsou všichni spokojení’, ‘všechno je v pohodě’.

Moje tělo má hluboce uložený vzorec. Když říkám ‘jsem smutná’, usmívám se u toho. Moje slova a výraz v tváři si protiřečí. Co si z toho má človíček vzít? Zmatek. Vyjádření vlastních emocí vyžaduje velkou dávku sebe-vnímání a odvahy.

Nastavení hranic

Nejtěžší je pro mě přijmout fakt, že mnoho človíčkových frustrací způsobuji já. Jde to totiž přesně proti mé naučené strategii ‘vyhovět ostatním’ a ‘ať jsou všichni spokojení’. Dřív jsem na človíčkův pláč reagovala vyhověním jeho požadavku a ignorem sebe. To ale není udržitelné. Jako dospělá mám možnost človíčkovi vyjít často vstříc. Když něco nejde jedním způsobem, může to jít jinak. O to se snažím. Ale když cítím, že NE, tak prostě NE. Novou dovedností je tu ‘cítím’, skrze vnímání těla. A to není jen tak, když jsem naučená mnoho negativních emocí rychle zamést pod koberec.

‘Nechci už tě zvedat na kuchyňskou linku. Jsem unavená, bolí mě záda.’ Pláč. ‘Chtěl si nahoru a už to nejde.’ Obejmutí. Intenzivnější pláč. Za chvíli ukazuje, že chce nahoru. ‘Nejde to, bolí mě záda, už tě tam nechci zvedat’. Pláč. Objetí.

A opečování vlastních emocí, když už jsou na mě človíčkovy emoční bouře moc. Hranice a emoce jsou neoddělitelné. ‘Stále chceš na linku a pláčeš, protože to nejde. Cítím se teď přetížená. Potřebuju chvíli pro sebe, jdu si sednout.’ Zůstávám v místnosti, ale dál. Získávám prostor pro sebe, dýchám do břicha. Pozoruji tělo.

Hands off

Na závěr chci ještě dodat pozorování. Autenticitu človíčka vidím, když ho co nejvíc nechám být. Bere do ruky to, co ho zajímá, běží tam, kam chce, jí to, co mu chutná a kolik chce. Hands off. Je to velmi osvobozující, přestat si myslet, že musím za človíčka neustále něco vymýšlet. Když mám na konci dne pocit, že nevím, co jsem celý den dělala, cítím lehkost bytí. Den plyne, a my v něm prostě jen jsme. Jaká krása. Jaké naplnění. Zažívám něco, co se trochu přibližuje človíčkovu světu, čistou přítomnost. Rodičovství je skutečně dar.

04/05/2024

Lekce prvního roku

V dětství jsem stále říkala slovo ‘kloudně’. Musím to udělat kloudně. Kamarádka se tomu smála. Já to považovala za velmi výstižné. Co to slovo říká o mě? Samozřejmě, že chci všechno dělat správně, nejlíp.

I vychovávat jsem chtěla kloudně. Jenže když něco dělám poprvé, jak můžu vědět, co je nejlepší? Pokus - omyl. Zachovat otevřenou mysl a pozorovat. Přivítat chyby, reagovat, ale nepeskovat se za ně.

Naše první velká lekce přišla skrze uspávání. Človíčka jsme ze začátku dávali do postýlky. Markéta nám ukázala, jak ho pohoupáním uspinkat. Fungovalo to. Byl maličký, houpy hou a do postýlky. Chvíle na odpočinek, dospávání. Zkoušela jsem i cosleeping, ze začátku mi to ale přišlo hodně rušivé. Ještě jsem nebyla s tou velkou životní změnou srovnaná. Potřebovala jsem svůj prostor, alespoň v posteli. Houpání bylo ale čím dál složitější. Človíček rychle přibíral, houpalo se několikrát denně, záda bolela. Vzali jsme na pomoc gymball a místo houpání se skákalo. Pomohlo to. Nejvíc mě ale trápilo, že jsme často neodhadli, kdy chce človíček skutečně spinkat. Když jsme se trefili, spinkal do pár minut. Často to ale bylo víc než 20 min a nelíbilo se mu to. Nemělo smysl pokračovat. Šli jsme si znovu hrát. Frustrace, únava. Hodně jsem četla, zkoušela. Nakonec pomohl návrat k původně odmítanému cosleepingu. Moje rozpoložení tomu už nahrávalo. Šok životní změny byl překonán, mysl opět otevřená. Uložili jsme človíčka do postele s námi. Hladili ho, zpívali mu. Párkrát měl dudlík, to nikdy nebyl velký kamarád. Kojení vyhrálo. Během pár dní se naučil s námi usínat. Úúúúleva. Po dalších pár dnech se nám podařilo vysledovat jeho přirozený spánkový cyklus. Vše se zjednodušilo. Bye bye houpání, bye bye postýlko. Cosleeping má i své diskutabilní stránky, ale výhody zatím převažují.

Byla to vlastně lekce o naslouchání človíčkovi. Nepřestat hledat jiné způsoby, ať to trvá jakkoliv dlouho. Najít to, co vyhovuje všem. Museli jsme si dojít až na dno houpacích sil, abychom si to připomněli.

Druhá lekce přišla skrze plavání. Mezi 4. a 5. měsícem jsem človíčka vzala na týdenní kurz plavání. O dva měsíce později jsme se měli vydat do Jihovýchodní Asie, bazény dostupné každý den. Při kurzu děti často plakaly. Vedla se intenzivní diskuze, zda je to v pořádku. Dítě neví, co čekat, může být hladové, unavené, může mu být zima. Ano, je to normální, zněl závěr. Matka je naprogramovaná reagovat, když dítě pláče. Vnitřně cítíme. Otázka je, zda pocit vyslyšíme. Neměla jsem dobrý pocit, přehlušily ho logicky znějící argumenty. Kurz proběhl, účel světil prostředky. Po návratu navrhla kamarádka pokračovat. Proč ne. Stále ještě hluchá. První lekci proplakal. Zapomněl, byl unavený, příště bude líp, říkám si. Nebylo. Nelíbilo se mu potápění pod vodu. V Asii jsme se nepotápěli. Nutno říct, že ani já jsem s různými cviky nebyla v pohodě. K čemu jsou, proč tak složité? To človíček samozřejmě cítil a prožíval se mnou. Zkusili jsme tedy lekci s tátou místo mě. Stejný výsledek. Konečně jasně slyším človíčkovo NE. Skončili jsme. Vybírali jsme si náhrady. Chodili jsme se do bazénu jen namáčet, žádné potápění. Po pár týdnech byl človíček s bazénem opět v pohodě. Neplakal, sám se vrhal do vody. Začal si s ní hrát. Potápět se může později, až bude připravený. Na plavání bylo spousta dětí, které s tím byly relativně v pohodě. Nic proti plavání s miminky. Jen je vnímat, pro nás to ještě nebylo.

Druhá lekce je opět o vyslyšení človíčka. V bazénech by to při asijském tripu dal i bez kurzu. Byli jsme stále s ním. Bylo to především o mých ambicích. Na kurzu plavání byly letáky na hudební školu od 4 měsíců, a další Montessori kurzy. Čtu si v letácích a hned mi nabíhá ‘tam musí, bude to pro něj dobré, bude se rozvíjet’. Dítě má vrozené puzení se rozvíjet. Je fajn dávat mu podněty. Vybral si ale 4. měsíční človíček hudební nebo jiný kurz? Ne. Vybrala bych mu ho já = moje ambice. Tak jsem absolutně opustila téma dalších kurzů. Než bude větší a sám projeví zájem. Do té doby vše nechávám na jeho záměru poznávat svět, jehož síla a intenzita mě každý den udivuje.

Další lekce na cestě…

16/04/2024

Šestinedělí - ztráta identity, přijetí

Začátky rodičovství jsou plné emocí. U mě spektrum oscilovalo mezi nejčistší láskou až k absolutnímu zoufalství. Do porodu jsem si celkem neuvědoměle dělala, co jsem chtěla. Pracovala, stavěla dům, chodila na cvičení, ven s kamarády, četla si, cestovala, vzdělávala se. Všechno bylo jen otázkou momentálního rozhodnutí. Najednou tu byl malý človíček a tak obyčejné aktivity jako dát si sprchu nebo zavolat kamarádce, byly často v rámci jednoho dne nedosažitelné.

Šestinedělí je skutečný přerod. Ze ženy v matku. Malý človíček měl doteď 24/7 lidský kontakt a přísun živin. Najednou je venku a dělá všechno pro to, aby byly jeho potřeby naplněné. Ve mě je miliardami let genetického vývoje zakódovaná absolutní snaha jeho potřeby plnit. Když slyším pláč, zažívám fyzickou úzkost, až bolest. Tak silné to je. A najednou přichází krize. A co moje potřeby? Kde je moje svoboda? Kde je čas a energie na cokoliv jiného než péče o človíčka?

Chodila jsem ven s kočárkem a snažila se nabrat dech. Často rychle někam do lesa, do přírody. Na jedné procházce bylo moc krásné jarní počasí, vše se zelenalo a bylo zalité sluncem. A já se rozbrečela a brečela jsem silně a dlouho jak nikdy v životě. Emoce si probojovaly cestu ven. Pořád jela hlava - nebreč, máš dítě, na co si stežuješ, máš mít radost. Tělo mělo jasno. Nešlo to zastavit.

Šlo jen přijmout. Přijetí léčí. Pláč přišel již několikrát předtím, ale vždy jen trochu, na chvíli, hlava vítězila. Ale pak už to nešlo. Když jsem přijala pláč, pustila jsem frustraci, naštvání, zoufalost, strach ven. Prožila jsem hloubku svého emočního dna, začalo se mi ulevovat. Tehdy jsem pochopila. Když prožívat, tak naplno. I ty těžké, negativní emoce, od kterých jsem se naučila tak rychle utíkat zpět k racionalitě. Emoce jsou prostě tady. Nezmizí tím, že je budu ignorovat, analyzovat nebo potlačovat.

Poctivě jsem roky budovala určitou identitu. Poslušná holka, šprtka, rebel, manažerka, ředitelka. Proč ale člověk vůbec buduje identitu? Protože neví, kdo je. Necítí to, je odpojen. Je stále v hlavě, nevnímá tělo. Ale tělo vnímá, vše ukládá. Pak jakoby najednou, zdánlivě z ničeho nic, je nemocné. Tak to u mě bylo v pouhých 30 letech. Svítila červená kontrolka. System error.

Racionalita je fajn. Ale emoce taky. S mateřstvím, vlastně už s příchodem partnera, začínám víc vnímat tělo, víc cítit. Skrze ně jsem si dala dar. Přijímám emoce, které přicházejí, prožívám je. Život je jednodušší. Vznikl prostor se s malým človíčkem sžívat.

A moje potřeby, svoboda, čas a energie? Všechno mám. Jen jinak, než dřív. Své potřeby si díky malému uvědomuji mnohem jasněji. Také to, jak je neumím komunikovat. Svobodu máme všichni a pořád. Vyžaduje absolutní odpovědnost za svůj život. Pokud mám pocit, že v něčem nemám svobodu, je to jen moje omezující víra. Čas mám také, třeba když malý spinká nebo si hraje s někým jiným, a já píšu tento článek. Je ho méně, je roztříštěný, ale je. O to víc přemýšlím, jak ho vyplnit tak, aby mi ro přineslo uspokojení. A energie je obnovitelný zdroj. Někdy je, někdy není. Je fajn to cítit a podle toho se zařídit.

16/04/2024

Porod

Varování: článek obsahuje hodně osobních a fyzických detailů

Začínala jsem být mírně nervózní. Podle odhadu jsem byla 41 týdnů a 3 dny těhotná. V porodnici, chtějí 41+5 vyvolávat, aby bylo jisté, že porod do 42 týdne proběhne. Nemusela jsem, stačilo podepsat revers. I přesto tlak stoupal. Vyvolávaný porod jsem jednoznačně nechtěla. Předpokládané datum porodu je jen odhad, pouze 5% porodů proběhne v termínu. Človíček má svoje načasování. Když se zdá všechno v pořádku, není kam spěchat.

Ten večer byl k večeři smažák a pečené brambory. A nealko pivo. Byla to neobvyklá, ale uklidňující večeře. Z kurzu jsme si pamatovali, že milování může vyvolat porod. Sperma obsahuje prostaglandin, ty se používají v porodnici k vyvolání. Přirozený, a mnohem příjemnější způsob.

Zabralo to. Po chvíli jsem cítila, jak odtéká plodová voda. Bylo jí málo. Možná to ještě není ono, říkala jsem si. Pak se začalo dít s tělem něco zvláštního. Kontrakce? Nebo poslíčci? Začalo se mi chtít na záchod. Číslo 2. Neklamná známka začínajícího porodu. Já si ale stále nebyla jistá, hlava to nepobírala, logika odpojená. Další projev porodu. Fungují spíše instinkty, než rozum. Pocit v těle byl tak zvláštní. Sedím na záchodě, partner u mě. Voláme Markétě, porodní asistentce, kterou jsem si vybrala. Ta poslouchá, jak se u kontrakcí zvukově projevuji. Z toho odhaduje jejich sílu. Přicházejí každých 15 minut. Interval se zkracuje. Už nemám pochyb, je to porod. Moje hlava to i přesto ještě nepobírá.

Markéta nás vyzvala k odjezdu do porodnice. Nepospíchat moc, jen trochu. Zatím to trvalo asi dvě hodiny. Přesunuli jsme se do sprchy. Chtěla jsem rodit do vody. Na to je třeba se připravit vyčištěním. Nešlo to, kontrakce byly stále intenzivnější. Tělo už mi nedovolí zaměřit pozornost jinam. Partner si sbalil během 2 minut. Nemá rád balení, byl to adrenalinem podpořený výkon. Odnáší všechny věci do auta, chystá mi zadní sedačku. Nepromokavé prostěradlo, deky, polštáře. Já mezitím klečím na sedačce a snažím se při každé kontrakci vzpomínat na zklidňující techniky. Dýchat. Poupě se otevírá. Pomalu, pomalu, počítat…v hlavě mi ale ve skutečnosti běží něco úplně jiného. Bolí to, je to ***** intenzivní, zase to přejde, za chvíli to bude za mnou. Dýchej. Auu. Dýchej pomalu. Auu auu, ááááá. Hlava stále nic nestíhala. Kontrakce každých 7 minut.

3 a půl hodiny po první kontrakci vyjíždíme do porodnice. Vybrala jsem si porodnici v Rakovníku, hodinu od domova. Všechno bylo dlouhé, a zároveň to bylo hned pryč. Žena se při porodu dostává do zcela jiného vnímání času. Můj mozek byl vážně zcela odpojený. Což bylo super. Kéž by to šlo častěji. Intenzivně jsem po celou dobu porodu vnímala, že nic hlavou nechápu. Kontrakce se po cestě zkrátily na 5 minut a dostaly se na novou úroveň intenzity. To, co mi doma přišlo nesnesitelné, bylo ještě v pohodě. Partner řídí, na silnici skoro nikdo není. Jednou rukou volant, druhou rukou drží mě za ruku, klečím vzadu na sedačce. Kroutím se v kontrakcích, drtím mu ruku. Dýchám a vydávám všelijaké hlasité zvuky. Partner se mnou při kontrakcích dýchá. Hodně mi to pomáhá, zpomaluje moje překotné dýchání. Drcení ruky je taky super. Na cestě byl zajíc a srnka. Přišli nás doprovodit. Přišla příroda.

Před porodem jsem si hodně vyjasňovala, zda epidural ano nebo ne. Znecitliví od krku dolu, takže žena nic necítí. Ani kdy chce tělo tlačit, ani kdy chce odpočívat a nabírat síly na další kolo. To se mi hodně nelíbilo. Představa velké bolesti se mi nelíbila o nic víc. Markéta mi řekla o možnosti dávkovat epidural postupně. Žena se může volně hýbat, rodit v jakékoliv pozici. Cítí, jen méně. To se mi zdálo v nejhorším případě přijatelné. V autě už jsem cítila, že chci něco na bolest. Nebyla jsem s tím ale úplně ok. Kontrakce každých pár minut. Sotva se nadechnu a znovu. Ptala jsem se partnera, jestli by mu to vadilo. Všechny strachy, nejasnosti co jsem v sobě měla, si našly během porodu cestu ven. On s tím byl samozřejmě úplně v pohodě. Ulevilo se mi. Bylo jasno.

Dorazili jsme do porodnice. Na příjmu si mě přebírá místní porodní asistentka. Ví, že Markéta je na cestě. Předali jsme lejstro vyplněných papírů. Porod je, kromě všeho ostatního, byrokratická záležitost. Mnoho souhlasů, nesouhlasů, ale i možnost přání. A to je fajn. Sporné body v papírech jsme si před porodem prošly s Markétou. Stačilo jen vše přenést do počítače. Mezitím jsem byla na monitoru. Sledovaly se jak srdeční ozvy, tak kontrakce. Na monitoru se žádné kontrakce neukázaly. Já se přitom každé 3 minuty kroutila jako žížala. V tu chvíli mě skutečně napadlo, tohle snad není porod? Ach ta víra v technologie. Monitor nefungoval.

Přišla doktorka na vyšetření. Bylo potřeba vylézt na gynekologické křeslo. I na něm jsem se potřebovala hýbat a ulevovat si od bolesti. Zeptala se mě, jestli chci něco na bolest. Konečně. Ano, dejte mi všechnoooooo co máte. Doktorka byla nad míru chápavá a snažila se vyšetření udělat rychle mezi kontrakcemi. Obratem mi oznámila, že na epidural je pozdě. 5 hodin od začátku porodu jsem byla otevřená na 3cm, vše rychle postupovalo. Šlo se na porodní sál. Sál zní nemocničně, nazvala bych to spíš porodním pokojem. Voda do vany by se nestihla napustit, porod do vody taky nebude. Je mi to úplně jedno. Přivezli plyn. Jupí, rajský plyn. Moje jediná možnost úlevy od bolesti. Hluboký nádech při kontrakci zmírní bolest, jen na tu chvíli. Dýchalo se veseleji.

Další číslo 2. Svaly pánevního dna jsou propojené, všechno chce ven. Sedím na záchodě, místní porodní asistentka mě přitom vyšetřuje. Divné, zároveň mi to bylo úplně jedno. Otevřená na 7 cm. Kontrakce jsou intenzivnííí-áááááá-ááááááá. Najednou přichází další strach. Říkám “bojím se”. Markéta říká “tělo to zvládne”. Má pravdu. Strach přišel z mysli. Tělo vědělo, co dělá. Pohladila mi křečiovitě zaťatá ramena. Nádech plynu a bylo líp. Byl už nutný přesun ze záchoda. Néééé nechi, libí se mi tam, nechci se hýbat. Šup a šlo se na žíněnku. Pozice medvěda, ale nepostupovalo to. Obrat na záda, nohy k tělu. Jednu jsem si držela sama, druhou držel partner. Řekli jsme si, že se milujeme. Kontrakce, jedna za druhou. Poslední fáze porodu. Intenzivní tlak. Do toho jsem vážně hodně křičela. Křičela jsem nahoru. Markéta zase řekla dvěma slovy všechno. Začala jsem křičet dolů. Veškerou energii jsem zvířecími zvuky posílala směrem do země, matky země. Jak příznačné. Hlavička byla venku. Nádech, výdech, tlak. Najednou cítím neskutečné prázdno v těle. Uuuuuuuffffff. Na hrudi človíček.

Koukám na něj. Všechna videa porodů mě vždy rozbrečela. Na človíčka jsem se ale smála. Vypadal jako starý pán. Vypadal jako jeho děda, který zemřel, když byly človíčkovi 3 měsíce. Nechápali jsme to. Byl nádherný. Nedovedla jsem si ho představit, ale vypadal přesně, tak jak měl. Začal bonding. Byl stále u nás. Mezitím jsem porodila placentu. Doktorka mne vyšetřila. Bez poranění, bez natržení. A tak jsem se po 2 hodinách zvedla, šla do sprchy. Pak jsme položili človíčka do novorozeneckého vozíku a odvezla jsem si ho na pokoj. Usnul. My chtěli také, ale nešlo to. Vzrušení z příchodu človíčka bylo příliš velké. Směs únavy, vzrušení, pýchy i pokory. Hlava stále odpojená.

Zrození syna, matky a otce. Byl to náš porod, přerod. Líbil se mi. Mám na něj krásné vzpomínky. Byl rychlý, živočišný, znovu jsem ucítila skutečnou sílu těla i mysli. Vydatný řev mi pomáhal dostat ze sebe všechno, co chtělo ven. Do té doby jsem často neprojevovala hněv, vlastně jsem si ani neuvědomila, že ho cítím. S křikem šlo vše ven. Byl to léčivý zážitek. Nikdo mě do ničeho nenutil, vše probíhalo s respektem k mému přání. Nebyla to ukázka vůle, ani jsem příkladně nedýchala a nevizualizivala. A je tu človíček❤️

Po návratu domů nám došlo, že v intenzivních přípravách na porod jsme se zapomněli připravit na všechno ostatní. Kojení, nošení, spinkání, koupání. Zachránila nás Markéta během dvou poporodních návštěv. Ukázala pár triků. Řekla, že to zvládneme. A ať improvizujeme. Začala jsem hodně číst. Miluju čtení. Knihy o businessu, investování a seberozvoji nahradily knihy o přirozené výchově dětí, vývoji dětského mozku, dětských potřebách. Porod byl, přerod pokračuje.

04/04/2024

Příprava na porod

Měla jsem velký strach. Od malička jsem slyšela vyprávění o hrůzných zážitcích z mého i bráchova příchodu na svět - nekonečné hodiny bolesti, tlak a opovržení sester, samota, nemožnost kontaktu po narození, nesoucit okolí, pocit bezmoci, poskytování špatných informací, neochota. Svírá se mi žaludek jen při představě toho zážitku. Možná proto, že to byl i můj začátek na tomto světě.

Když jsem před pár lety poprvé slyšela, že téměř každý z naší generace se narodil s porodním traumatem, nechápala jsem, co to znamená. Připadalo mi to nesmyslné. Jak může mít někdo trauma z něčeho, co si nepamatuje? Myslím, že to celkem odráží obecnou úroveň povědomí o traumatu.

Bylo mi jasné, že nic takového pro sebe, ani pro malého človíčka nechci. Porod jsem promýšlela od začátku těhotenství. Chtěla jsem, aby byl u porodu partner, pokud on bude chtít. Dále aby to byl porod co nejvíc přirozený a respektující, i když jsem ještě nevěděla, co to znamená.

Příprava tělo-mysli

Nejprve ke mě přišla kniha Hypnoporod. Práce s dechem a vizualizací vede ke zklidnění. Skvělá technika. Poslouchala jsem meditace, vedené vizualizace o otevírání se, uvolňování, nabírání sil.

Sepsala jsem si porodní mantru, jakýsi záměr, jak by vše mělo proběhnout. Tu jsem si každý den opakovala. Tady je: Porod Tejinka je krásný a jemný. Probíhá v klidu, intenzivnější pocity prodýchávám. Moje tělo funguje na nekonečné inteligenci a vědomí má přístup k hluboké moudrosti. Cítím silnou lásku a podporu od Mucího a pomoc od Markéty. Vše, co potřebuji, je mi dostupné. Tejinko přichází na svět klidně a spokojeně.

Chodila jsem také na gravid jógu alespoň jednou týdně. Je skvělé se protáhnout, zklidnit, vrátit k dechu. Jedno vtipné potvrzení, jak těhotenství ovlivní vývoj dítěte - malý teď při kojení často dělá pozici střechy, někdy se snaží o svíčku.



Důležitá je příprava hráze. Cvičila jsem s Aniballem. Připadalo mi to výborné. Asi měsíc před porodem už jsem měla sliznice tak prokrvené, že jsem při větším tlaku krvácela. Zvědomila jsem si, že se snažím o výkon. Chtěla jsem při vytažení balónku vidět co největší obvod, abych byla klidnější, že hlavička vyjde ven snadněji. Přestala jsem pak s Aniballem cvičit. Klasická masáž hráze od partnera se ukázala jako mnohem příjemnější řešení.

Nejucelenějším bodem přípravy byl víkendový kurz Porod je krásný (Petra a Kateřina), kam jsme šli i s partnerem. To bylo zcela zásadní. Měl z porodu svoje strachy - že na něj budu křičet a nadávat mu, když budu v bolestech, že tam bude k ničemu a nebude vědět, jak mě podpořit. Na kurzu byly probrány všechny aspekty porodu, fyzické, psychické, právní. Muži se naučili velmi jednoduché podporující techniky - hlazení, mluvení hlubokým hlasem, společné dýchání. Pochopili, že odchod ze scény, pokud to jakkoliv nezvládají, je v pořádku. Oba jsme odcházeli vybavení velkou dávkou informací a odvahy. Partner prohlásil, že mě klidně odrodí doma, když na to přijde. Skutečně, dal by to.

Velkým tématem kurzu je porodní přání. To je dopis zdravotnímu personálu, který bude přítomen u porodu, pokud plánujete rodit v porodnici. Popisuje, co před, během, a po porodu chcete, nechcete, kdo za vás rozhoduje v případě, že vy nemůžete. Dostali jsme šablonu, každý si ji pak upravil podle svého. Zveřejním svůj v jednom z dalších příspěvků. Je to skvělá pomůcka. Já jsem velkou část porodu nechtěla dělat žádná rozhodnutí, rušilo mě to, v tu chvíli jsem se na to necítila. Byla jsem ráda, že většina věcí byla daná, i když se plán měnil podle situace.

Příprava na porod se může stát intenzivní disciplínou. Možností je tolik. Nakonec jsem si to zjednodušila. Každý den jsem libovolně podle nálady dělala buď dýchací cvičení, meditaci, vizualizaci nebo pár cviků jógy. K tomu jsem si odříkala porodní mantru a poslední měsíc jsem byla každý večer hýčkaná masáží hráze.

Výběr porodnice a asistentky

Je zajímavé si uvědomit, že všechny potřebné informace často již máme. Známá kdysi vyprávěla o krásném, respektujícím porodu své dcery v nemocnici Rakovník. Měla jsem tedy vybráno už dávno předtím, než jsem byla těhotná. Můj výběr podpořilo i to, že Markéta Scott Gasparová, kterou jsem si vybrala jako porodní asistentku, tam kdysi pracovala. Náhoda? Ani náhodou.

Do Rakovníka to máme 100km. Překvapivě jsem strach z dlouhého dojezdu neměla. Mnoho lidí, kteří žijí mimo Prahu, jsou zvyklí na delší dojezdové vzdálenosti. Navíc první porod trvá průměrně 16-20 hodin, hodina na přejezd se najde. U nás to sice nakonec bylo mnohem rychlejší, ale stihli jsme. Každá podobná zkušenost mi vždy potvrdí, že mám věřit moudrosti života, že se vše děje tak, jak má, i když to na první pohled nevypadá.

Při první prohlídce v porodnici jsme se mohli podívat do porodních sálů. Je to stále nemocnice, něco podobného útulnosti domova nečekejte, ale ani strohé neosobní nemocniční prostředí. Bylo to něco mezitím. Nemocnice s porodním vybavením, které navozovalo pocit klidu - postel, vana, žíněnka. Personál byl vstřícný, to se mi líbilo nejvíc. Dokázala jsem si představit, že tam vše proběhne podle mého přání.

S Markétou jsme se viděly poprvé necelé 2 měsíce před porodem, celkem asi 3x. Jednou i s partnerem, aby se seznámili. Respektoval můj výběr a byl rád. Žena, která bude přítomna něčemu tak intimnímu, jako je porod, vám musí sedět. Jakékoliv pochybnosti jsou alarmem. Mě byla Markéta skutečně sympatická, od začátku jsem jí důvěřovala. Jak Rakovník, tak Markéta se nakonec potvrdily být skvělým výběrem.

Veškeré přípravy zafungovaly do té míry, že jsem si porod představovala následovně - začne pozvolna, budu přitom meditovat a dostávat se hlouběji k sobě, poslouchat hudbu, s větší intenzitou a potřebou se hýbat si dám pár pozic jógy, pojedeme do porodnice a pak se objeví človíček. Takové porody jistě existují. Ale říká se, že porod je takový, jak žena žije. To se mi potvrdilo.

Tejkův příchod na svět byl rychlý, plný energie, nestíhala jsem chápat, co tělo samo dělá. Za vydatného řevu se léčilo vše potlačované, uložené někde hluboko v podvědomí. Byla v něm živočišnost a zvířecí instinkt. Objevil se i tolik obávaný strach, záhy zmizel. Nádherný, hluboký zážitek. Přinesl mi hlubší víru, napojení na tělo, odnesl nánosy staré zátěže. Díky moudrosti života, která nepřistoupila na mou představu tichého spirituálního porodu, a dala mi přesně to, co jsem potřebovala.

04/04/2024

Bezpodmínečná láska

Když jsem na testu viděla dvě čárky, zaplavil mě pocit vděčnosti a lásky. Brečela jsem štěstím. Zjistila jsem to ráno v práci. Celý den jsem jela na nekonečné euforii. Všechno bylo v pohodě, nic nebyl problém. Hlavně ať už můžu jet domu oznámit tu krásnou novinku.

Euforii po pár dnech vystřídalo pochopení, že je to realita, jupí. Byl to tak zvláštní, křehký pocit. Zhmotnilo se přání dvou lidí, přitom nebylo nic vidět. Jen cítit. Takovou sílu jsem nikdy předtím nezažila.

Jednou se mi v mysli vynořila myšlenka na ‘bezpodmínečnou lásku’. Je neuvěřitelné, co děti dokážou. Ještě ani nejsou na světě, sotva začínají v této realitě existovat. A přesto pouhá jejich přítomnost přináší do života víc lásky.

Jen ta ‘bezpodmínečnost’. Co to vlastně znamená? A umím to? Koho vlastně bezpodmínečně miluji? Partnera, rodiče, bráchu…kamarády? Na první pohled by se mohlo zdát, že ano. Co když by ale někdo z nich dělal něco, co by šlo proti mým hodnotám? Třeba vědomě ubližoval zvířatům, nebo omezoval mojí svobodu. Schopnost nesoudit člověka na základě jeho nejhoršího chování nebo charakteru, je něco, co se dá pěstovat. Přesto, musím si přiznat, že mám podmínky. Na bezpodmínečnost se dá ale také podívat z jiného úhlu.

Věřím, že skutečná bezpodmínečnost je stav vědomí. Představuji si ji jako lásku, kterou vyzařuje do světa třeba Jeho Svatost Dalajlama. A také děti.

Když se vedle nás ráno syn probudí a začne povídat nově naučené slabiky, převaluje se a dívá se na nás s výrazem ‘jééé jste tady, to jsem rád, že vás zase vidím, miluju vás’, v ten moment si uvědomím jeho i naší bezpodmínečnou lásku. Když se podívám na partnera, on o tom neví, je do něčeho zabraný a já v tu chvíli vnímám čistě jeho bytí, cítím hlubokou lásku, je přítomná bezpodmínečnost.

Jsou to okamžiky. Bez ambic na dokonalost, přijímám a jsem za ně vděčná.

04/04/2024

Na oslavu prvního roku ve třech bych se všemi chtěla sdílet svojí vášeň - výchovu.

Mohlo by se zdát, že myslím výchovu syna. Ale popravdě, je to přesně naopak - myslím SEBEvýchovu. Soucitnou.

Jak to udělat, abych víc pozorovala a míň zasahovala, když to, co umím nejlépe, je dávat rady a všechno vědět? Jak po něm nechtít, aby byl podle mých představ? Jak dát najevo svoje potřeby a respektovat přitom jeho?

Teď už jistě víte, proč SEBEvýchova. Pokud vás napadají podobné otázky, zvu vás na společnou cestu.

Adresa

Senohraby

Telefon

+420775890731

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Moudrost dětí zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Kontaktujte Společnost

Pošlete zprávu Moudrost dětí:

Odkazy

Sdílet

Kategorie