19/06/2024
Vosk(n)oviny své čtenáře a sledovatele neochudí ani o plnou verzi rozhovoru s Jakubem Pilařem, představitelem role Ivana ve hře S*x. Zdaleka jsme si však nepovídali pouze o jeho úloze z pohledu herce, ale o divadle jako takovém a také o tom, co vše pro amatérské divadlo dělá. Je to zajímavé počtení, tak si na něj určitě udělejte čas.
Jaké byly Vaše divadelní začátky?
Na základní škole u nás byly tradiční školní akademie, ve kterých učitelé i žáci účinkovali. Vždy jednou za rok se rodičům předvedlo celé, třeba 2,5hodinové, pásmo. Učitelé v rámci toho dělali nějaké scénky a přerostlo to v to, že se rozhodli udělat opravdovou činohru. Byl jsem asi v osmé nebo deváté třídě. Do té hry potřebovali Výrostky, byly tam role Výrostek 1 až Výrostek 4. Hrál jsem Výrostka 1, což byla největší role v tom ohledu, že jsem mluvil jako první a ostatní pak opakovali to, co jsem řekl (smích). Jediný z těch výrostků jsem musel umět text (smích). To byla moje první role, získaná díky našemu učiteli na základce.
Co Vás na divadle zaujalo natolik, že jste u něj zůstal?
Do roku 2015 to bylo hlavně takové setkávání s kamarády. Od mých čtrnácti let do dvaceti čtyř jsme dělali divadlo s Pepou (Josef Magula, zakladatel a režisér souboru; pozn. red.) a byly to hlavně mejdany. Držela nás u toho ta společná skupina. Když Pepa umřel, tak najednou chyběl ten stmelující prvek, který táhnul všechno. Muselo to padnout na nás… takže to byl zásadní moment, protože jsme s Martinem Kozákem začali to divadlo společně vést. V tu chvíli jsme tomu propadli a teď jsem, jak říkám, fanatik a profesionální divák.
Herci, které jsme dnes viděli na jevišti, nejsou z jednoho souboru. Dal vás dohromady režisér hry Jaroslav Kodeš. Jak vypadala společná souhra z Vašeho pohledu?
Jarda zamnou přišel s tím, že má text, který by chtěl uvést. Že je to taková intelektuální věc, ale mohla by to být sranda. Říkal: „Pojď sehnat šest kluků.“ Tak z ŽUMPY jsem byl já a Martin Kozák. Hned na Volyni (Divadelní Piknik Volyně, celostátní přehlídka amatérského divadla; pozn. red.) se k nám přidal Robert Kunesh. Jarda Kodeš, jelikož dělal s Divadlem MÁJ Její Pastorkyni, věděl, že tam je Jirka Jahoda s Romanem (Solčány; pozn. red.). To nás bylo už pět. Jako šestý s námi původně byl Luděk Fuxa, také ze ŽUMPY, ale nezvládal to. Pracuje v Národním divadle a dělat současně ochotnické divadlo a pracovat v divadle je vlastně kontra. Během zkoušek se k nám připojil Míra Řebíček, který jezdil do Nučic na zkoušky z výběžku ze Šluknova.
Jak jste se svou rolí spokojený?
Já ohromně, protože jsem si v tom Klímovi opravdu našel zalíbení. Od spousty lidí jsem se dozvídal, jaký je, pak jsme se i seznámili. Hraji v jeho vlastním tričku, které mi daroval. Ty zážitky okolo jsou neskutečně silné a je radost hrát člověka, který tady pořád je a je nejpřekládanějším českým spisovatelem, legendou. Síla toho textu je, že Pavel Kohout přesně vystihl ty dané typy. I když se třeba Havel nehraje jako Havel, tak ho každý pozná. A třeba i Saša Gregar, který dlouhá léta seděl s Ivanem Klímou v kanceláři, říkal, že je to přesně on. Že ho samozřejmě hraji jinak, ale že všechno krásně sedí, třeba to, že mu bylo pořád zle a neměl smysl pro humor. A když člověk ví, že hraje realitu, která je takhle dobře napsaná, tak je radost to hrát. Jde to samo.
Dá se třeba říct, že máte s Ivanem Klímou něco společného?
Žlučník, určitě (smích). Dneska mi bude v noci strašně zle po tom guláši. Myslím si, že i takovou určitou roztěkanost. Žiji v nějakém svém světě, ale je to divadelní svět, on měl literární, ale v tomhle jsme asi podobní.
Trošku odbočíme, když je řeč o tom guláši, jaký je Martin Kozák, představitel role Václava, kuchař?
Dneska byl guláš moc dobrý. Hodně záleží na tom, kde koupí suroviny a jak se na to vyspí, ale dneska se mu to povedlo. Já bych tam bral jen víc fazolí, mám je rád (smích). Moje postava vlastně nechce ten guláš sníst a já se do toho taky úplně nehrnu. Na Hronově (Jiráskův Hronov; pozn. red.), když jsme to hráli během čtyř hodin třikrát, to potřetí bylo opravdu peklo.
V průběhu hry prosedíte většinu času za psacím strojem. Píšete něco konkrétního?
Ted už ne – vlastně ano. Takhle. Teď už ne, protože mi přestala psát páska, ale když mi psala, tak jsem se snažil psát něco konkrétního. Je to ale takové dvojaké, protože občas jsem se přistihl, že píšu a nevnímám moc co se děje. Ale rád něco píšu, abych do toho jenom nebušil, většinou třeba deset slov, která opakuji pořád dokola (smích).
Takže tahák tam napsaný nemáte…
Ne. Opravdu jsem měl ambici, když jsme zkoušeli, že bych potom udělal takový nějaký almanach vlastně havlovských Antikódů, ale tu ambici jsem opustil, protože jsem nedával pozor (smích).
Kdybyste si mohl vybrat jinou postavu ze hry, která by to byla?
Asi Klimenta, kterého hraje Roman Solčány. Myslím si, že ostatní role bych nezvládl. Nejsem na ně typ a vlastně bych si na to netroufl. Myslím, že je velká síla v tom, že Jarda Kodeš hned poznal, kdo z nás by mohl koho hrát.
Víme, že také režírujete. Co byste si vybral, kdybyste musel volit mezi režií a herectvím?
Spíš herectví, musím říct. Za 14 dní máme premiéru nové hry a je to stres. Od té doby, co Pepa umřel, jsem jenom režíroval, dlouho jsem nehrál. Pak jsem dělal monodrama Přiznání, které bylo takovým mým vlastním projektem. Teď dělám sám loutkové pohádky pro děti, mám už kolem padesáti repríz. To jsou dva projekty, které mě ohromně baví a nechce se mi režírovat, je to na mě moc. Je to sice věc, kterou jsem si vysnil, našel jsem pěkný britský text, ale organizovat lidi ve spojitosti s vedením souboru, prací a rodinou je příliš velký stres. Vlastně je ta režie pro mě něco navíc a potřebuji si od ní teď odpočinout.
A co si myslíš o režisérovi, který zároveň i stojí na jevišti? Protože ve zmíněném Přiznání i hraješ…
Přiznání bylo trošku jiné v tom, že jsem režiséra měl. Pak jsme se trošku nepohodli a po asi pěti nebo osmi reprízách ten projekt opustil. Teď spolu už zase spolupracujeme právě na té nové inscenaci. Režie ale byla postavená, na reprízy jsem jezdil holt sám s Martinem Kozákem, pak jsme si v autě cestou domů řekli, co by mohlo být lepší, co horší. Být sám sobě režisérem v monodramatu je asi jiné, než být na jevišti s dalšími osmi lidmi a současně režírovat. To si nedovedu představit.
Víme, že se angažujete i v Amatérské divadelní asociaci. Co Vás vedlo k tomu podílet se aktivně i na rozvoji amatérského divadla jako takového?
Asi právě to, že chci být u toho, i když je to v té divadelní sféře, kde se o něčem rozhoduje a tvoří se ten systém, částečně politika, což není úplně příjemné. Baví mě to, protože se bavím se spoustou lidí, kteří jezdí na přehlídky a vnímají třeba určité problémy toho, jak je systém nastavený. Je ohromně příjemné být u stolu, kde někdo řekne, že od divadelníků vzešlo to, že tohle pravidlo nechápou nebo se špatně aplikuje. Musím říct, že mě baví a současně ohromně stresuje privilegium být v programové radě Volyně. Jsem mezi těmi 20 až 25 lidmi, kteří rozhodují o tom, kdo do Volyně postoupí, což je velká zodpovědnost. Snažím se během sezóny vidět co nejvíce představení, abych mohl s klidným svědomím rozhodnout, kdo do Volyně pojede. Téhle možnosti mluvit za divadelníky a říct: „Tohle jsou inscenace, které by měly být ve Volyni nebo třeba až na Hronově.“ si ohromně vážím.
Jak dobře znáte Sázavu?
No… musím říct, že příliš ne. Je pravda, že jsme s manželkou asi před, bratru, jedenácti lety tady jeli vodu, ale jinak toho příliš o Sázavě nevím. Dneska bylo krásné poznat maminku pana Viewegha, která přišla na představení, to bylo příjemné. Z toho jsme byli nadšení.
Foto: Vladimír Trmal
