23/01/2025
Znalci a padělatelé umění, internetoví podvodníci i drogoví dealeři a Čtvrteční klub amatérských detektivů v nové knize Richarda Osmana AŽ ZEMŘE POSLEDNÍ ĎÁBEL právě k dostání u vašeho knihkupce. I u nás (link v komentech).
„Určitě se nedáte zlákat ke kapce vína, Mervyne?“ otáže se Elizabeth.
„Alkohol k obědu? Ne,“ odmítne Mervyn.
První svátek vánoční strávili členové klubu odděleně. Pro Elizabeth to bylo dost těžké, to by nemohla popřít. Doufala, že ten den vnese do života něco jako jiskru, že v jejím manželu Stephenovi zažehne nějakou energii, okamžik jasného vědomí, vzpomínky na předešlé Vánoce, které by mu dodaly sílu. Jenže se to nestalo. Pro Stephena už se Vánoce ničím neliší od všedních dnů. Jsou jako prázdná stránka před koncem staré knihy. Při pomyšlení na nadcházející nový rok se Elizabeth zachvěje.
Domluvili se, že na druhý den se všichni sejdou v restauraci. Joyce na poslední chvíli vznesla dotaz, jestli by nebylo zdvořilé přizvat i Mervyna. Ten už v Coopers Chase bydlí několik měsíců a zatím se mu nepovedlo se s někým spřátelit.
„Celé Vánoce zůstane úplně sám,“ tvrdila Joyce a všichni se shodli, že ho tedy pozvou. „Je to laskavý,“ podotkl Ron a Ibrahim dodal, že jestli má Coopers Chase nějaký základní smysl, tedy ten, aby si na Vánoce nikdo nepřipadal osamělý.
Pokud jde o Elizabeth, ta ocenila Joyceinu velkorysost a ohleduplnost, ovšem zároveň postřehla, že v určitém světle Mervyn zapadá do té kategorie pohledných mužů, které Joyce často zkrátka nedokáže odolat. Ten drsný velšský hlas, to tmavé obočí, ten knír a stříbrné vlasy. Elizabeth už stále snadněji rozpoznává Joycein typ, který by se zřejmě dal popsat jako „kdokoli, kdo vypadá jakž takž k světu“. „Něco jako padouch z telenovely,“ charakterizoval ho Ron a Elizabeth jeho náhled bez námitek přijala.
Zatím se pokusili navázat s Mervynem hovor na téma politika („to není můj obor“), televize („nic pro mě“) a manželství („jedna moje manželka pocházela ze Swansea“ atd.).
Dorazí Mervynovo jídlo. Krocana odmítl a v kuchyni se uvolili připravit mu místo něj scampi s vařenými brambory.
„Koukám, že si potrpíte na scampi ,“ poznamená Ron a ukáže na Mervynův talíř. Elizabeth mu musí přiznat, že se snaží udržet konverzaci.
„Ve středu si vždycky dávám scampi ,“ přikývne Mervyn.
„Dneska je středa?“ přeptá se Joyce. „Kolem Vánoc vždycky ztrácím přehled. Nikdy netuším, jaký je zrovna den.“
„Je středa,“ potvrdí Mervyn. „Středa, šestadvacátého prosince.“
„Víte, že slovo scampi označuje plurál?“ ozve se Ibrahim, jemuž se papírová koruna na hlavě posunula švihácky do strany. „Jednotlivý kousek se nazývá scampo .“
„Ano, to vím,“ opáčí Mervyn.
Za ta léta si už Elizabeth poradila s tvrdšími oříšky, než je Mervyn. Jednou musela vyslechnout sovětského generála, který předtím během tří měsíců v zajetí nepromluvil ani slovíčko, a s ní si už za hodinku prozpěvoval písničky Noëla Cowarda. Joyce už na Mervynovi pracuje pár týdnů, od té doby, co vyřešili případ Bethany Waitesové. Zatím zjistila, že býval ředitelem školy, má zkušenost s manželstvím, momentálně třetího psa a zálibu v Eltonu Johnovi, ale dohromady toho tedy tak moc není.
Elizabeth se rozhodne konečně do toho trochu šlápnout. Při oživování pacienta musí člověk občas využít šok.
„Takže pokud necháme stranou naši tajemnou přítelkyni ze Swansea, Mervyne, jak to vypadá s vaším milostným životem?“
„Mám jednu milovanou bytost,“ připustí Mervyn.Elizabeth postřehne, že Joyce nepatrně pozvedá obočí.
„Tak to máte fajn,“ řekne Ron. „Jak se jmenuje?“
„Taťána,“ odpoví Mervyn.
„Překrásné jméno,“ poznamená Joyce. „Ale musím říct, že o ní slyším snad poprvé.“
„A kde tráví Vánoce?“ zeptá se Ron.
„V Litvě,“ prozradí Mervyn.
„Klenot Pobaltí,“ podotkne Ibrahim.
