Časopis Přítomnost

14/10/2024

Večírek Přítomnosti s Tomas Klvana
"Pokud budou volby jenom o pocitu Američanů z toho, jak funguje jejich ekonomika, vyhraje Trump. A to ne proto, že by Biden nebyl úspěšným prezidentem. On je velmi úspěšný prezidentem, jak ekonomicky, tak i geopoliticky. Problém je, že doplácí na inflaci, která je všude na světě. Přišla s covidem, s energetickou krizí, s válkou na Ukrajině… Američané ovšem naposledy zažili velkou inflaci začátkem 80. let, takže dvě generace lidí nikdy nezažily žádnou inflaci.
---
Biden je v Americe neskutečně nepopulární. Většina lidí vám řekne „Za Trumpa bylo líp“. Úplně zapomněli na covid a první tři roky Trumpa si pamatují jako skvělou ekonomiku, a to jenom proto, že bylo levněji! Nárůst cen je v Americe opravdu radikální, takže pokud se Trumpovi povede spojit Harrisovou s ekonomikou a s Bidenem, tak vyhraje."

Poslední středu v září byl hostem Večírku Přítomnosti v Eccentric Clubu novinář a politolog Tomáš Klvaňa. Co rozhodne nadcházející americké prezidentské volby? Jak se v Americe proměnil styl politiky a jaké důsledky tato proměna přináší? Ptal se šéfredaktor Přítomnosti...

12/08/2024

Jacques Rupnik napsal tuto studii o exilu Milana Kundery pro zapadní čtenáře, doufáme, že bude zajímavá i pro čtenáře české...

"Takový exil je ovšem starý jako literatura sama. Stačí připomenout Ovidiův exil (či vyhnanství) u ústí Dunaje do Černého moře, o němž poutavě psal v kronice. Melancholie, smutek, lítost zachvacují jeho, cizince mezi „barbary“, získávajícího v průběhu let porozumění pro ně, a dokonce i pro jejich jazyk. Ovidius nám poskytuje dva tisíce let staré vylíčení osamělosti básníka ve vyhnanství s psaním jako útěchou. A existuje dlouhý seznam následovníků, kteří nakonec chápali exil jako osobní a literární dobrodružství, jež znamenalo odstup od politických poměrů, a dokonce i od vlasti. Maďarský spisovatel Sándor Márai, který odešel do exilu po komunistickém převratu v roce 1948, v závěru své vzpomínkové knihy popisuje překročení hranic do země, která si tehdy říkala „svobodný svět“: „Noc byla klidná, vlak jel bez hluku. Za několik okamžiků jsme nechali za sebou most a pokračovali do hvězdné noci v cestě do světa, kde nás nikdo nečekal. Poprvé v životě mě zachvátil strašlivý pocit úzkosti. Právě jsem pochopil, že jsem volný. Zmocnil se mě strach.“

Mezi literárními exulanty jistě vyniká Milan Kundera, který však záměrně přešel od používání psaní jako útěchy k jeho používání jako osvobození. Ovidiova exilová poezie, snad první literární autobiografie, vyšla ve francouzštině pod názvem L’exil et le salut (Vyhnanství a spása). Kundera to bere v obou případech poněkud jinak: literaturu jako alternativu k biografii a exil jako spásu.

Při úvahách na toto téma na počátku devadesátých let Kundera publikoval článek Osvobozující exil, inspirovaný esejem české básnířky Věry Linhartové, žijící od roku 1968 v pařížském exilu. Kundera konstatuje, že „tato polovina století učinila lidi mimořádně citlivými na osudy lidí vypovězených z vlastní země.

Tato soucitná citlivost zamlžila problém exilu plačtivým moralismem a zastřela konkrétní charakter života exulanta, který podle Linhartové často dokázal proměnit své vyhnanství v osvobozující odchod ‘k jinému, z definice neznámému, všem možnostem otevřenému místu’„. Kundera rozšiřuje tuto podporu „osvobozujícího exilu“ na pro spisovatele nejcitlivější otázku: silné pouto k jazyku, a tedy k původnímu domovu. I zde se připojuje k Linhartovu odmítnutí tohoto názoru jako „mýtu“, neboť „spisovatel není vězněm jednoho jazyka“, a dodává, že „pouze krátkost jeho života brání spisovateli vyvodit všechny závěry z této výzvy ke svobodě“. A uzavírá následujícími slovy: „Když Linhartová píše francouzsky, je ještě českou spisovatelkou? Ne, stává se francouzskou spisovatelkou? Také ne. Je jinde. Jinde jako Chopin, jako Nabokov, Becket, Stravinskij, Gombrowicz“. A jako sám Milan Kundera!"

„Podle mých zkušeností a vkusu jsem Středoevropan. Mnohem více než Debussy nebo Proust mě ovlivnili Janáček, Kafka a Musil. V polovině svého života jsem však s manželkou emigroval do Francie. Tato událost byla rozhodující v celé mé existenci, je klíčem k mému životu a k mém...

01/07/2024

Petr Fischer:

"Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. Jsou pak v šoku, když se ukáže, že to někdy nefunguje. Například když ani všemocná věda nedokáže zabránit šíření covidu nebo když všemi prostředky vyzbrojená policie nestihne zastavit vraha na Filozofické fakultě.

Je těžké se smířit s tím, že systém nepočítá s náhodou, že ji neumíme zapracovat do rutinních postupů a že vyšetřovaní není dostatečně rychlé a policisté nezastaví zločince, který vzdor veškeré snaze nakonec zabíjí. Příbuzní obětí střelby na FF UK budou již navždy přesvědčeni o tom, že policejní systém fungoval špatně, že policie udělala chybu a že jejich blízcí mohli žít. Stačilo se přece podívat do kamery na vrátnici, stačilo včas vyklidit fakultu… Jak jednoduché, viděli jsme to přece všichni ve filmu!

Od počátku si do vyšetřování zpětně promítáme závěrečný masakr, s nímž se mělo počítat. Mělo to přece dopadnout dobře, jako v těch báječných televizních detektivkách, kdy se vraha podaří zastavit a všichni obdivují, jak chytře a analyticky propracovaně policie funguje. Jenže detektivky, ty relativně dobré a nikoli falešně iluzivní, nabízejí jiný obraz policejní práce. Je plná omylů a špatných verzí, které se nakonec rozpletou s větším či menším úspěchem. Pod časovým tlakem roste i nebezpečí chyby, což se zřejmě stalo i při honbě na budoucího střelce z filozofické fakulty. Otázkou ale je, zda je to omyl vyšetřovatelů, špatná volba nebo chyba systému, který nelze ze systému zcela eliminovat. Ne, to není fatalismus, spíše přízemní reálný a praktický pohled na věc.

Například v posledním díle druhé sezóny detektivní série Stíny v mlze režiséra Radima Špačka policie pracuje na ochraně jedné ohrožené ženy, kterou zároveň využije jako volavku na vraha. Přitom zcela pomine hledání druhé ženy, která je sice úplně stejně ohrožena, ale zůstane, bůhví proč, ve stínu. Zachránit se ji už nepodaří, ačkoliv vrah, který po dokonané vraždě spáchá sebevraždu, je nakonec už skoro dopaden. Chyba? Pomýlení? Slepá skvrna? Je to na odvolání šéfa policie, velitele zásahu, rezignaci ministra vnitra? O ničem takovém detektivka nemluví, zůstává jen hořkost z neúspěchu, depresivní smutek policejní práce, který jistě dodnes leží i na těch, kdo nezabránili střelbě na FF UK.

Všichni už dnes víme, jak bychom to my dělali správně, co a jak rychle by se mělo udělat. Příbuzní obětí, ale i novináři, kteří se převlékli za svědomí společnosti, zajímá už jen jméno toho, kdo lov na vraha tak strašlivě zpackal. Jako bychom pro klid vlastní duše potřebovali ukázat prstem a říct – ten, ten za to může! Vina musí mít jméno a obličej, aniž bychom uvažovali, kde a jaká je vlastně vina v tomto případě. Že obecnější odpovědnost nese ministr, šéf policie i velitel kriminálky, se zdá být samozřejmé. Odstoupí-li všichni, bude do budoucna jasno, jak vše udělat lépe a pečlivěji? Poběží kriminalisticky stroj konečně dobře, tedy přesně tak, jak všichni ve slepé modernistické víře očekáváme, tedy – dokonale?!

Očekávat se to nedá. Tak jako neexistuje dokonalý zločin, neexistuje pravděpodobně ani dokonalé vyšetřování. Z tohoto faktu bychom měli vycházet i při hodnocení z dnešního pohledu příliš pomalého a děravého hledání střelce na FF. Hledáme „stíny v mlze“, říká detektiv ve stejnojmenném seriálu ČT. Nic přesnějšího k celé bolestivé a smutné události se skoro ani říct nedá. Možná budeme vědět, jak lépe na tyto stíny svítit, jak rozfoukat mlhu, jak vyvolat kontrast, aby se zjevila realita, jistotu úspěchu však nebudeme mít nikdy. Systém ale nějak reagovat musí a jediná cesta, kterou zná, je brát každé ohrožení jako smrtelné a osudové. Jak se to například stalo nedávno na Václavském náměstí v Praze, kde se objevila dvě opuštěná zavazadla. Policie kvůli tomu zastavila provoz metra a tramvají, vyklidila prostor, a pak zjistila, že nebezpečí nehrozí.

Systém, který lze jen těžko zlepšit dalšími přesnými předpisy a metodickými popisy vyšetřovacích postupů, bude nyní preventivně přecitlivělý. Je a bude to jediný skutečně viditelný výsledek snahy o zdokonalování kriminalistického systému, z něhož se snažíme vypudit náhodu. Stíny v mlze zůstávají, a my se jich vzdor naději, že ihned uvidíme jasné kontury a detaily figur, budeme bát daleko více než předtím."

https://www.pritomnost.cz/2024/07/01/chyby-systemu-vecne-stiny-v-mlze/

24/06/2024

Večírek s V. Špidlou:
"...kdo nebude mít kapacitu mocnosti, nebude brán v úvahu. Jak říkali Římané, běda poraženým. Když to nedokážeme, budeme žít – jen v jiných poměrech. Je zřejmé, že geopolitická pozice EU se musí změnit, abychom uhájili evropský způsob života...."

18/06/2024

Petr Pithart: "Patočkou pojmenované velké české dějiny dnes už neutáhneme sami. Jsou myslitelné jen v koncertu evropských a euroatlantických společenství. V nich bychom neměli být kuličkou zapadlou v důlku naší kotlinky, ale jedním z protagonistů těchto společenství. Invenčním, odvážným, originálním."
pritomnost.cz/2024/06/17/ces…

Volby do Evropského parlamentu, volené instituce Evropské unie, jíž jsme od vstupu České republiky unijními občany, byly v přiznaném aktuálním pozadí projevu Petra Pitharta, předneseném na ###. valném shromáždění Učené společnosti České republiky 20. května 2024. Medailemi...

15/04/2024

Z Večírku Přítomnosti s Martinem Řezníčkem, moderátorem a redaktorem České televize

"Každý redaktor veřejnoprávního vysílání kdekoliv na světě má nějaký názor. Otázka je, do jaké míry s ním dokáže pracovat tak, aby ho nevydával do prvního plánu. Když dělám rozhovor s nějakým politikem, je dost možné, že můj názor se v tom nějak projeví, jakkoli budu hrát ďáblova advokáta. Lidé nám někdy píší, proč zrovna takhle argumentujeme, jestli si to opravdu myslíme? Moderátor je v tu chvíli oponentem – má klást otázky založené na něčem, co si respondent nemyslí. Dostává tak prostor, aby se obhájil. Moderátor tam není proto, aby říkal svůj názor, to je alfa a omega všeho. Jenomže moderátor existuje i v prostoru sociálních sítí, a tam se může stát, že svůj názor řekne. A chápu, že lidi pak zvedá ze židle, když najednou vidí, že ten či onen moderátor pak mimo svou práci začne na sociálních sítích někomu fandit.

Jedna věc je mít názor a druhá je, jak moc jej propaguješ. Já jsem vždycky žil v domnění, že by člověk na sociálních sítích neměl říkat to, co by neřekl ve vysílání."

Z minulosti do budoucnosti přes Přítomnost