19/12/2024
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
nápad, že uděláme „environmentální“ číslo Tvaru, se v redakci objevoval a opět mizel už od počátku roku, který právě končí – a chtěla tomu spíš pouhá náhoda tak, že téma časově vyšlo právě na toto poslední letošní číslo, které držíte v ruce. Proč „environmentální“ v uvozovkách? Ze stejného důvodu, proč na titulním listě stojí „literatura a (ohrožená) příroda“ zase pro změnu v závorkách: k tématu je možné přistupovat nepřeberným množstvím způsobů a klást řadu otázek – ostatně, anketa některé z nich představuje, ale na takto malém prostoru může jít sotva o víc než o nesoustavný, třebaže cenný a inspirativní kaleidoskop.
Napadá mě: kdy přesně začíná příroda ztrácet úlohu pouhé kulisy, stavebních kamenů různých loci amoeni, je to v deskriptivní poezii německého preromantismu, nebo až současně s romantickým objevením její děsivé síly? Anebo se můžeme po pár letech znovu ponořit do debat o angažovanosti literatury (jak skvěle činí Michal Hořejší a Veronika Faktorová ve svém textu) a poezie obzvláště, protože se doufám lze ujednotit na zcela minimálním společném jmenovateli, že totiž klimatická krize tu je a s každým okamžikem se neúprosně krátí čas, kdy se s nepříznivým vývojem bude dát ještě něco dělat?
Často se stává, že ze zdánlivě zamotaných problémů bývá jednoduchá cesta ven; takto o věci soudí v titulním rozhovoru básník Petr Čermáček: „Ale samozřejmě píšeme o tom, co se nás osobně dotýká, co je pro nás důležité. I bez toho, že je text napsán programově, či možná právě tehdy, když není napsán programově, může ve výsledku silně promlouvat proti něčemu či ve prospěch něčeho, být tedy angažovaný v tom původním, nezabarveném, nezprofanovaném smyslu, být textem, jehož prostřednictvím se stáváme osobně účastnými…“ Možná, že právě toto osobní účastenství každého z nás je klíčem (a možná i posledním, jediným možným) ke zproblematizovanému vztahu jedince ke světu v realitě nejen klimatické krize, ale, pokud vykročíme dále, i války probíhající pár stovek kilometrů od nás a mnohých dalších projevů zla. Vzhledem k strašlivým historickým zkušenostem minulého století bylo i v něm dost času nabídnout pestrou paletu filosofických i teologických intelektuálních cest, jimiž se lze vydat; kloním se k názoru, že odpovědí není ani zošklivování světa (a jak právě tohle umění dělat umí!), ani další a další variace na schopenhauerovský pesimismus, a už vůbec ne nálepkování a stavění barikád, ale osobní soucit, sou-trpnost – nebo na poněkud jiné rovině sdílení, s-dělování, o němž píše v závěrečném Rubu Alice Koubová: „Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme. Zahlédnout je, nechat se jimi uvidět. Utvářet poezii, díky níž lze sdílet zkušenost.“ Není to zatraceně těžké, bojovat proti takovému strachu, tvořit takovou poezii? Sugestivní otázka – jistě že je…
Vánoční načasování kladení takových otázek, opakuji, nebylo záměrně naplánováno. Uzavírám jím tedy první rok Tvaru, na němž jsem měl tu čest spolupracovat, v předvečer svátků, které mohou být naplněny radostí z narození Vykupitele, obavami a únavou z náročnosti mnohdy otravných rodinných a společenských povinností, shonem a přejídáním, různě úspěšnými pokusy načerpat po pracovním vytížení z volných dní a obnovného působení slunovratu aspoň nějakou energii, osobních vzpour proti toxické produktivitě v podobě záměrného zahálení. Pro většinu z nás to bude asi v nějakém poměru vše řečené. Protiklady však leží v samém základu křesťanských Vánoc: chlívek, špína, zima… a novorozené dítě.
České vánoční koledy koření většinou v době barokní – těsně před preromantickým „slunovratem“. Hledat v nich environmentální motivy a pokoušet se tak přece jen najít spojnici mezi závěrem roku a tématem čísla by bylo násilné. Přesto nás, vezmeme-li do hry ony vnitřní rozpory, mohou dovést k jedné velmi barokní – a v důsledku velmi environmentální – myšlence: že záleží na světě jakožto celku, že každá bytost, i ta nejmenší, si zaslouží úctu. A soucit, samozřejmě.
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, dovršivé čtení.
Jan M. Heller
