Digiděti

28/12/2024

První kapitola Největší přednášky o digidětech na Youtube ke shlédnutí a k libovolnému šíření... Je to lepší než televizní pohádky, jako fakt.

Vyprávění o dětech v digitálním světě a o láskyplné komunikaci rodičů a dětí.Jedná se o úvodní kapitolu ze čtyř. Následující díly vyprávějící detailnějio př...

28/12/2024

Co se mi prohnalo hlavou, Facebooku?
Nejdřív jsi mi ukázal tohle video. Mělo 20 tisíc lajků a 2 tisíce komentářů plných srdíček, slz a naříkání. Ukázal jsem ho doma ženě a kamarádovi a shodli jsme se, že je to AI.
Nedávno jsem četl, že sítě začínají být zahlceny AI obrázky postižených dětí. Kvůli dojákům a falešným sbírkám peněz.
Shodli jsme se, že ještě divnější by bylo, kdyby bylo skutečné, protože rozdávat dětem v rozbombardovaných městech lízátka není tak úplně řešení situace. On ten koncentrovanej cukr není pro děti dobrej ani za války. Protože co když to není AI a je to skutečná holčička?
Ačkoli se zdá, že s tou naší aktuální genocidou v Palestině se nic jinýho než rozdávání lízátek a dojímání se nad roztomilostí na FB, dělat nedá.
Jenže co když to není AI a je to skutečný, protože v těch dvou tisících komentářích o AI nikdo nemluvil a všichni jen projevovali emoce. Lidské, autentické, opravdově srdcervoucí emoce. Jenže co když ty emoce zakrývají jejich schopnost vnímat realitu, a tak nikdo z těch lidí nevidí, že je to jasná AI. Nečetl jsem všechny komentáře, pravda. Každopádně je třeba lidi vzdělávat v AI. Zakládám AI dospělým.
Pak jsem zapojil vědu srdce. To je můj způsob bytí na internetu.
Mám video stáhnuté v počítači, vystřihl jsem fotku a prohnal ji panem G. Odpovědi jsem nenašel, hledal jsem dál, měl jsem hodně otázek.
Vypadá to takhle v Palestině? Dává smysl tam rozdávat lízátka dětem? Kdyby ses, Facebooku, v roce 1943 procházel Terezínem, chtěl bys tam rozdávat lízátka? A ve Rwandě na jaře roku 1994? A v Gaze na podzim 2024? Je to real nebo je to video na produkci emocí? Jak se jmenuje ta dívka, jestliže exsituje?
Ptal jsem se i ChatGPT, ale nic mi neřekl, jen si hrál na pana G. Jde mu to slušně. U pana G. jsem přejížděl mezi odkazy. Byl jsem v turečtině, ve Slovinsku na stránkách naštvaného magazínu, na Srí Lance, na Instagramu, TikToku i YouTubu a i v jednom postu na IG, z něhož je fotka s šipkou a nápisem GAZA GILD, kde jsem našel odkaz na pár odpovědí. V komentářích mezi srdíčky, slzami a modlícíma se rukama, mezi dotazy, jestli ji někdo zachránil a jak je to s adopcemi dětí z Palestiny, což je poměrně často se vyskytující komentář v angličtině, protože to se zdá být řešením situace, jednou z možných odpovědí. (P.S. Palestinci nechtějí, aby kdokoli kamkoli vyvážel jejich děti, což vzhledem k soužití se Zemí dává smysl.)
Holčička se jmenuje Eylül, je jí šest a žije v Turecku, v kraji jménem Karacadağ, poblíž města Diyarbakır, kde od roku 1964 vychází noviny Mücadele, jejichž fotograf Ediz Özcan jezdí po okolí, rozdává dětem lízátka a natáčí je. Spolu s dalšími věcmi, počítám, ale nijak jsem jeho tvorbu nezkoumal. Na jedné z fotek můžeš vidět, jak navštívil Eylül podruhé a přivezl jí dárky, odkaz na článek je v komentářích. Na další fotce je palestinská dívka, na níž jsem natrefil při hledání. Nevím o ní nic, nevím, jak jí pomoci s její náloží.

Mám hodně otázek, Facebooku, na většinu z nich si odpovím vlastním srdcem. Ale díky za optání, co se mi honí hlavou, ty hejno umělých inteligencí bez emocí. Honí se mi tam jen videa, obrazy a pohledy očí nesoucích celý svět.

Ten odkaz na článek na IG napsal . Někdo, kdo má od roku 2020 jediný příspěvek. Je to surrealistická verze Da Vinciho člověka. Ta je taky v komentářích.
Není jisté co nebo kdo je au_gem_.

19/12/2024

To, čím se profesně zabývám, není jen odvracení dětských pohledů od obrazovek. To je jen jedna z prvních kapitol celého příběhu. Je důležitá, protože od ní se může odvíjet děj těch následujících. Ale může také dojít k výměně hlavních postav nebo k radikálnímu přetočení celého vyprávění. To se ve velkých příbězích stává.
To, co dělám, je, že vyprávím lidem, že je možné zastavit technologický pokrok.
Že není nutné, abychom následovali kroky naši strojů, že když něco vymyslíme a sestrojíme, nemusíme to nutně používat.
Technologický pokrok se dá zastavit a zastaví se.
Ještě během našeho života a určitě během života našich dětí.
Bylo by lepší, abychom to udělali dříve, než naše děti dospějí.
Protože jinak se s náma nebudou bavit. Protože nám nebudou mít co říct a my jim to nebudeme umět nijak vysvětlit, protože to nepůjde nijak vysvětlit. Protože všude kolem bude vedro k nežití a zkáza a bezvýchodnost a smutek a bolest, nevýslovná bolest, a beznaděj a prázdnota potácejícího se života. Protože my jsme nedokázali ovládnout naše stroje, naše invence, naše potřeby, naši touhu po bezpečnosti, kontrole a pohodlí. Protože jsme prostě museli uspokojit potřeby a touhy a nápady našich strojů.
Víme, že co děláme, jsou blbosti ohrožující životy všech, ale stroj chce, abychom se tak chovali, protože pokrok nezastavíš.
A tak ho nezastavujeme a ani já ho nezastavuji. Kdybych se o to snažil, dopadl bych jako Harold Lloyd visící na hodinových ručičkách a vypadal bych přitom jako Buster Keaton na lokomotivě a zlámal bych si tělo jako Charles Chaplin ve vnitřnostech továrny.
Já jen vím, že se ten stroj zadře a rozpadne a zastaví sám. Už brzo. A tak o tom vyprávím. Svým myšlením, svým psaním, svými řečmi a pohyby napříč krajinami vnějšími, vnitřními, virtuálními i česko-moravsko-slezskými. Vím to, protože to pozorně prozkoumávám třicet let. Nějak jsem to vždycky věděl, už jako dítě.
Protože když lidi budou vědět, že pokrok se může zastavit, protože už se zastavuje, nebude je tolik bolet, až se jim to stane u nich v práci nebo doma. Nebo v jejich mysli. Nebo v jejich srdci, tam to bolí nejvíc. A tak o tom vyprávím hromadu příběhů, protože když se to bude vědět nejen v myslích, ale i v tělech a v srdcích, pak třeba rodičům dojde, že jejich děti to bolí už teď a pozastaví se a zamyslí. A zacítí se a pocítí lásku a klid nebo na začátku aspoň touhu po klidu a zacílí své kroky životodárnějším směrem. Protože ještě se dá dělat spousta věcí, ještě ten stroj, co nás všechny vede vstříc světlým zítřkům nenarazil na svou vlastní agónii... ale už ji cítí, už ví, že se jí nevyhne, a tak kolem sebe čím dál tím zběsileji kope. Nejen do přírody, ale i do našich představ a spokojeností a taky do dětí.
O tom je Největší přednáška o digidětech a o tom je text Nicholase Smythe, který je v komentářích, v němž se mluví i o díle Star Treku z roku 1991, který je v komentářích taky.

12/11/2024

Příští pondělí mám jednu besedu v Brně a bude to přesně o tom, co potřebujete slyšet, jelikož od začátku se smí skákat do řeči a ptát se na cokoli...

Těším se.

Zveme Vás na besedu s Janem Kršňákem na téma Děti a technologie.

Pro koho je beseda vhodná?
Pro každého, kdo má pocit, že vztah dětí k technologiím narušuje jeho či její vztah k dětem. A pro ty, kteří mají pocit, že jim jej nenarušuje a jen se na soužití s dětmi a obrazovkami chtějí podívat hlouběji.
Pro každého, kdo cítí, že nemá rád technologie i pro ty, kteří je milují.
Pro každého, kdo má chuť povídat si o klidu a spokojenosti a také o lásce, radosti a dětských očích zářících úžasem. A při tom se dovědět mnohé o sítích, hrách, obrazovkách i životě v digitálních světech.

Jan Kršňák je autor projektu Digiděti a také profesionální zklidňovatel digidětí a digidospělých.

25/10/2024

A když je člověk dospělý, tak víc ví, anebo neví?

Když je člověk malé dítě, je zvyklý nevědět. Umí to. Je to jeho denní chléb, normální stav. Děti klidně neví, pak ví, a pak zase neví. Libovolně nevědění a vědění střídají, podle situace, oba pocity mají stejnou hodnotu. K životu člověka patří vědění i nevědění.

Pak se ve škole učíme nevědění zapomínat a najíždíme na model, kde je nevědění považováno za špatné a je trestáno. Protože škola je stroj na učení vědění vzniklý v rámci moderní společnosti posedlé věděním. Vědění považujeme za samozřejmou vlastnost dospělých lidí.

Jenže se ukazuje, že moderní společnost, je teprve společností v pubertě. Během adolescence dospívající hodně nevědí, ale současně si za každou cenu stojí za tím, že ví. Tato dvojznačnost je důležitá pro jejich stávání se dospělým, pro zviditelnění se vlastního Já i pro objevení se místa, které na tomto světě náleží právě nám.

A pak dospějí a najedou na nějakou formu iluze, rutiny nebo vlastního přesvědčení, že už ví, jak to je, kdo jsou i jaký to má všechno smysl. Zařadí se do stroje, kde všechno funguje optimálně a efektivně, protože o tom život je. Celé to běží racionálně, logicky a mechanicky. A děti od toho dostanou občanku a papíry, že už ví a nějaký sektor na vlastní odpovědnost a hejno nesmyslných povinností k tomu... no prostě se z nich stanou stejný kreténi jako jsme my, jak kdysi v jednom fajn filmu odborně potvrdil výzkumník vracející se do hrobu.

Protože žijí ve společnosti, kde panuje zlé chápání nejen vzthau vědění a nevědění, ale života obecně a především člověka a jeho dospělosti. Člověk nemá jen vědět, potřebuje i nevědět. Ve skutečnosti pořád nevíme, furt, neustále, permanentně. Když pracujeme, vynalézáme, zkoumáme, řešíme problémy, hrabeme se ve svém nitru, když si koukáme do očí, když se milujeme, když si pomáháme, když plánujeme i když vyhodnocujeme dotazníky.

A ke každému vím, že nic nevím, patří ještě nevím, že vím všechno, který ale vůbec neznamená, že bych věděl všechno, ale taky neznamená, že bych nevěděl nic. Vtipný na internetu je, jak je to stroj na vědění, co po 40 letech veřejnýho fungování, šíří především všeobecný nevědění. To je super.

Protože potřebujeme dospět, potřebujeme si dovolit nevědět. Dospělým je ten, kdo zvládne žít, i když neví, kdo je spokojený, i když nemá nic pod kontrolou, nic neřídí a rozumí jen tomu, o čem rozhodně ví, že tomu moc nerozumí.

Pak ze země začnou vylézat zapomenuté antické sochy, jako v Antinous v roce 1894.

A Atrej se nechá obejmout zlým psem a zlý pes se nechá očmuchat Atrejem. A stará želva kýchne a kůň nezemře v bažinách.

A děti dospějí. A pak zemřou. A dospějí další děti. A tak pořád dokola, dokud se nestane nevím co. Dokud se z hlubin nevědění nerozezní další potřeba lásky k poznání a nevznikne nový vesmír.

22/10/2024

Část třetí kapitoly z knihy o digidětech vyprávějící, jaké to je a co se děje, když malým dětem vypínáme obrazovky.

Každé dítě je jiné a u vás doma to může vypadat úplně jinak. A jindy zase k témuž dochází i při jiných příležitostech... Celý text naleznete na stránkách digideti...cz...odkaz je v komentářích. Dal bych to sem celé, ale tři stránky by na FB nikdo nezvládl přečíst...

Ukázka:

„Měla bys to vypnout, už je čas,“ řekne nahlas. Ani se nepohne. Nevnímá ho. Vstane, jde k ní, větu zopakuje, ona si dá ruku pod bradu a dívá se dál. Přistoupí k ní a tablet jí vezme. Čas, na němž se domluvili, dávno uplynul, ale ona nezná hodiny ani příliš nevnímá plynutí času. Naštvaně sebou trhne a začne brečet.
..

Slova způsobí další, ještě silnější nářek, její vztek se stupňuje. Sedne si k ní a pokusí se jí obejmout, aby ji uklidnil. Dostane pěstí do obličeje. Nebolí to, je jí pět. Tělem mu projede slabá vlna vzteku.
..

Vidí a cítí, jak její vztek prostupuje nejen jejím, ale i jeho tělem. Emoce rády přeskakují z těla na tělo. Dětský křik je jako jeskynní labyrint, vždy se v jeho hlubinách objeví další prohlubeň a zaplní okolí ozvěnami. Nejradši by ji seřval, aby už měl klid, ale hned si toho všimne, protože už je s klidem v sobě, přemýšlí o psychologii a má pod kontrolou situaci i sebe. Jenže vztek s každým jejím vřísknutím dál stoupá jeho tělem. Vidí ho sotva pár centimetrů od svého srdce. A cítí, že jestli hned nepřestane, neudrží se a snad jí vážně jednu vlepí. Aby měla proč řvát.

Tak to říkal jeho táta, když mu bylo pět. A jemu zase jeho táta, napadne ho. Uvolní se. Vztek přestane stoupat tělem, srdce je zachráněno, dnes se fackování nekoná. Sedí na posteli se zrcadlem, v němž se odráží čas. Ví přeci, že děti rodičům ukazují, co znamená být člověkem..."

Když prožíváme s dětmi složité emoční situace, děje se toho mnohem více než setkání dvou rozhozených nervových soustav...

Obrázek je čistě ilustrační, nevím, kde socha stojí.

22/10/2024

19/10/2024

Byla zveřejněna metastudie, studie studií, týkající se výzkumů předškolních dětí. Nejdříve vzali 7441 studií, z nich vybrali 100, které se daly dát dohromady. Vědecké studie mezi sebou nebývají vždy kompatibilní. Výsledné závěry jsou tak odvozeny ze studií týkajících se 176 742 dětí, což je hodně.

Vyplývá z ní pět následujících pravidel pro soužití s technologiemi a předškolními dětmi:

1. Vyhněte se vlastnímu používání obrazovek při pobývání s dětmi, včetně jídel a společném hraní.

2. Zvolte pro děti vhodný a kvalitní obsah.

(Tady nevím, protože vedle obsahu působí i samotná technologie, což může někdy znamenat, že obsah je sekundární... Každopádně to v raném dětství nemá smysl přehánět s obrazovkami)

3. Je-li to možné, používejte obrazovky společně s dětmi.

4. Vyhněte se sledování televize na pozadí.

5. Buďte opatrní při používání obrazovek k uklidnění dětí.

Podrobnější komentáře naleznete na stránkách o digidětech...

11/10/2024

V úterý jsem měl besedu v Kaplici. Přijel jsem dříve, seděl za kostelem, a pak šel pomalu ke knihovně. V Kaplici nic moc nenapovídá, že žijeme ve 21. století. A najednou jsem věděl, že žádná sci-fi budoucnost nebude. Cítil jsem, že to prostě jinak být nemůže. Není potřeba digitalizovat děti, aby se neztratily v budoucnosti...

Protože svět je neskutečně velký a nedá se zdigitalizovat. Nejsou na to energie, materiály ani schopnosti. A většina lidí a všichni nelidé to ani vůbec nepotřebuje.

Když člověk sedí denně u počítače a obraz světa si tvoří skrze média, což děláme všichni, a vzdělává se a přemýšlí tzv. realisticky, pak se pohybuje v příběhu, v němž jsou digitální technologie všude a člověk věří tomu reklamnímu sloganu z předminulého století, že pokrok se nedá zastavit.

Jenže v Kaplici ten civilizační stroj vysává místní život opravdu znatelně. A přesto tam lidi žijí a je to tam úplně normální. Podobný jako v Chocni, Třinci, Chebu, Písku, Budějovicích, Pardubicích, Holicích nebo Radotíně nebo tady na Lesné. Ten mediální šum o pokroku a civilizaci, co je nejlepší a jediná ze všech, totiž vůbec nebere v potaz lidský těla, krajinu a oprýskaný omítky, kterých je na světě mnohem víc než průhledných skleněných budov, kde lidé sedávají a produkují kyberprostor a procesují informace...

Žádná sci-fi budoucnost nebude, a tak není jasné, do jaké míry je potřeba děti připravovat na jejich digitální budoucnost.

Do komentářů přikládám inspirativní článek o umělých inteligencích, které za vás napíší tisíce žádostí o práci, které pak vyhodnotí jiné AI, což je přesně to, co se teď začíná dít v rámci nahrazování lidské práce na počítači prací počítače na počítači. A tak poznáme, že život je o něčem jiném než o práci... a hraní si s počítačem.

A na Alarmu vyšel fajn krátký článek o tom, že devastace života a klimatická stopka civilizaci zdárně pokračuje a že jestli hodláme pokračovat dál s tím pokrokováním za světlými zítřky, jsme blízko konec našich kroků. Což všichni víme, ale nechceme to slyšet. Díky vzrůstající nesmyslnosti digisvětů nám brzo dojde, že máme fakt krásnější věci na práci než udržování rozpadající se a destruktivní civilizace.

V té Kaplici mi moje poznání udělalo velkou radost. Šel jsem po chodníku a nahlas se smál. Stroj ztichne, pouliční osvětlení pozhasíná, ukáže se Mléčná dráha a člověk bude žít zase klidněji. Umělá inteligence bude brzy zase jenom nadávka.

A jedna fotka amerických středoškoláků z roku 1976 k tomu. Jen tak. Dneska jsou z nich dědci.

06/10/2024

Jan Hečko vám vypráví tu část příběhu, jak se studenty jednou v jedný škole vyráběl stoly, lavice a venkovní podlahu.

Bylo jich celkem třicet a já měl obavu, že jich hodně nebude mít, co dělat a že bude málo práce pro všechny najednou a málo nářadí. Taky jsem měl očekávání, že někteří se na to vybodnou a nebudou dělat nic. Když jsme se poprvé potkali, tak mě napadlo, kteří by to asi tak mohli být.

K mému překvapení a potěšení se mé obavy a očekávání nenaplnilo. Za což jsem rád a děkuju všem studentům a jejich průvodcům.

Dopadlo to tak, že kdybychom pracovali ještě týden na dalších stolech, tak by dílna mohla fungovat už beze mne a společně by dokázali stoly vyrobit ♥ Nikdo neznal úplně celý postup a práce se všemi nástroji do detailů, ale společně to vědění a umění měli.
Co je přitom potkalo za učení, tady píše Katka. Já napíšu další část příběhu. Pro mě bylo zajímavých několik věcí.

Za jedno, že většina vzala úkol za svý a díky tomu jsme taky mohli dílo společně dokončit. Hodně to bylo dáno tím, že dělali něco smysluplného. Že to nebylo jen tak. Konečně. Prosím dejte dětem a dospívajícím více prostoru, kde se můžou realizovat. Dokážou toho fakt hodně, když jim dáme prostor a rádi si tu zodpovědnost vezmou. Vlastně ji chtějí a potřebují, ale dneska není moc místa, kde by jí mohli mít.

Za druhý pozorování toho, když někdo dostal úkol, který pro něho byl těžký. Buď pochopit nebo ovládat nástroj nebo další překážka. Tak když se mu povedlo, a dělo se to často, u toho setrvat, udělat několik chyb a tím se více poznávat, jak to dělat. Tak když se mu toto povedlo, stával se mistrem v dané věci. Být v tom dobrej. Mohl navazovat složitějšíma úkolama, stával se samostatnější, mohl úkolovat ostatní a mohl zkušenosti předávat dál. Což je potřeba, protože kdybych to měl být jen já, kdo zná práce s nástrojem a postup práce, tak by to nemohlo fungovat. Být v nečem dobrej. To je pocit, zážitek, který nevim, jak často mohou dospívající dneska zažívat. Když opominu počítačový hry a sportovní hry. Tam to jde, ale tady je to ještě jiný. Být dobrej a zároveň užitečnej v nečem, co pomáhá mému společenství lidí, ve kterým se pohybuju. To je druh zážitku, kterej je si myslím nedostupnej.

Za třetí pozorování jednotlivých spoluprací mezi studenty. Krokem dní se spolu potkali různí lidi, kteří by se normálně spolu nebavili nebo si o sobě myslí různý věci. Možná zjistili, že ten o kom si cosi mysleli, není tak hroznej. A možná viděli někoho druhého v jiném světle než běžně. Kde někdo je třeba za outsidera a teď dokázal pracovat s maflem, s kterým oni ne a teď potřebovali, aby jim něco uříznul, aby se práce mohla posunout. Celkově panovala přátelská atmosféra a rovnováha mezi prací, srandou, hrou, učením se nám dařila udržovat. A v takovém prostředí mají lidé k sobě blíž.
Za další mám hodně velkou radost z tohoto setkání ♥

Díky a rád přijmu pozvání na další taková setkání u vás ve škole nebo někde. Díky taky škole Klas a Jaroslava Novakova za možnost pro nás všechny.

Jan Hečko

Tohle určitě chcete pro svoje digiděti, takže mu napište na: [email protected]

06/10/2024

Nepotřebujeme víc technologií, potřebujeme víc lásky.

Dětem září oči, když si sedají k obrazovkám. Září jim natěšením, zvědavostí a tušením nekonečných možností, které nám technologie přinášejí. A po určité době, kterou nelze nijak přesně určit, takže ji lze pouze nacítit srdcem, jim ty radostí zářící oči pohasínají.

Jako by se síť živila světlem vycházejícím z lidských očí. Děje se to i dospělým, hlavně těm, kdo s digitálními světy tráví mnoho času, protože se živí jejich tvorbou a údržbou. Do nitra sítí a zdrojových kódů je přivede fascinace nevyčerpatelnými hlubinami, jež jim matematika a inženýrství slibují. Tady budeš moct realizovat své znalosti, sem můžeš obtisknout svůj mozek. Po letech hrabání se ve vnitřnostech strojů jejich mysl splyne se strojem a jejich oči vyhasnou tak, že při jakékoli zmínce o srdci se raději odvrátí.

Děje se to ale všem dospělým, protože všichni žijeme ve stroji, který chce, abychom běhali rychleji a přesněji, aniž by záleželo, jestli to dává smysl. Záleží jen na tom, jestli stroji věnujeme pozornost. Chce naše oči a ruce, světlo naší mysli a něhu našich konečků prstů. Tak jsme si hromadně nakoupili telefony a počítače a televize a tablety. A věnujeme mu pozornost. V práci i ve volném čase.

Jenže pozornost je láska. A tak se tentokrát na webináři o digidětech budeme víc věnovat lásce než tomu stroji. Bude to víc o světle, co létá mezi srdci dětí a rodičů než o studené záři obrazovek naplňujících naše zorničky. Vezmu všechny klasické otázky ohledně digidětí a zkusím při jejich zodpovídání nezapomenout na lásku, která je v životě člověka vždy přítomná. Ačkoli je třeba zrovna maskovaná za racionalitu, strach nebo nejistotu.

Další výhodou zohlednění lásky je fakt, že všichni lásku moc dobře znají, takže se nikdo nebude muset nic nového učit, takže to sice bude webinář, ale o tom, co všichni umí.

V pondělí budu na WZŠ v Budějicích od půl 6, v úterý v knihovně v Kaplicích od 5 a ve středu v knihovně v Sezimově Ústí od 6.

A ve čtvrtek 17.10. budu na netu, tak si přijďte povídat o lásce a dětech pohlcených u obrazovek naším, láskyplným pohledem...

(odkaz na webinář na plakátě a v komentářích)

05/10/2024

Na Youtube vyšlo jedno zásadní video. Je o hlubinné biosféře, což je společenství mikroorganismů žijících v zemské kůře. Nic moc o nich nevíme, jen že jsou celkově mnohem těžší a rozsáhlejší než veškerý život na povrchu. Živí se třeba železem nebo kameny a ve videu se vypráví o jednom tvorovi, co se umí zabít, aby přežil. O některých z nich se domníváme, že žijí tisíciletí...

O hlubinné biosféře vím už chvíli. Je fascinující, jelikož rozmazává hranici mezi organickým a anorganickým světem. Prakticky to vede k poznání, že Země je živý tvor a každý z nás je současně s vlastní bytostí také ještě buňkou, jedním mikroorganismem tvořícím tenký biofilm letící vesmírem.

Jsme buňkou, živou i neživou, co má moc imaginovat a tvořit doposud neviděné. A jsme buňkou, která je krajinou, v níž žijí další hejna mikroorganismů, ve střevech kolem dvou kil, celá kůže je neustále pokrytá nelidskými bytostmi, co zabíjíme, když si myjeme ruce, v očích nám žijí houby. Jsme povrchem i hlubinnou, sluncem smáčeným lesem i podzemní jeskyní plnou trhlin, vody prosáklé sem z praoceánu a lávy tlačící se k nebi. Jsme životem, co poznává sám sebe.

O hře živosti a neživosti už vím pár let. Lidská mysl čerpá mnohem více z mraků a letu ptáků než z učitelek a vědeckých publikací (o nichž mimo jiné není snadné rozhodnout, jestli jsou organické či anorganické - ale v kontextu deep biosphere je to jedno). Fascinuje mě umrtvování lidí skrze média a oživování strojů skrze lidskou kreativitu, a tak po desetiletí věnuji svou pozornost prolínání lidských pohledů a strojových obrazů. A lidé se mě ptají, jestli je to prolínání škodlivé pro děti.

Během dějin vesmíru vždy někde vznikne živočišný druh, který si rozvine nebývalou schopnost představivosti, tvořivosti a moci a ten následně dokáže ovlivnit chování celého svého ekosystému do takové míry, že zvládne zařídit vyhlazení nejen sebe, ale také významné části onoho ekosystému. Všichni - i děti, co jsou taky lidi - umřeme a rozpadneme se na chemikálie, které před lety měly soubornou hodnotu asi 15 dolarů. Dneska to díky inflaci bude 18 nebo 20 dolarů. A někde někdo, nebo spíš něco, ty minerály zase sežere a tak zbytek toho ekosystému pokračuje dál ve svých dobrodružstvích. A každý z nás se stává živým světem.

Technologie nejsou škodlivé pro děti. Jsou to živé bytosti, s nimiž žijeme v dynamické rovnováze. Jen se hraje hra, kdo koho víc sežere. V jejím rámci se hraje nekonečné množství dalších her. Jedna z nich vypráví o tom, že hmota jsou sutiny ducha... o tom někdy příště.

To video o hlubinné biosféře si fakt pusťte, nic důležitějšího teď na internetu není. Ani zdaleka.

29/09/2024

Tady se už nebavíme o klasických hrách, kde jste zaplatili peníze a dostali jste za to zábavu, ale o tom, že před sebou máme opravdovou a zcela úmyslně navrženou digitální drogu, která štve ty, kteří za hru platit nechtějí, obírá ty, kteří jsou na ni závislí, a ničí herní průmysl jako obor, který má tvořit digitální zábavu. Tohle je hrozné, tohle je opravdu hrozné.

Výborný popis mobilních her od Michala Rybky.

"Většinu svého života jsem strávil tím, že jsem vysvětloval kritikům, že počítačové hry nejsou gambl – a že jsou formou umění, která je srovnatelná například s filmem. Zaplatíte za vstupné, dostanete porci zábavy, o tom to je – a někdo u toho experimentuje víc, někdo méně, někdo sází na jistotu. Free to play hry jsou ale jiné – nemají vás bavit, ale dohnat vás k utrácení – a tvůrci těchto zrůdností se běžně chlubí ostatním vývojářům, kolik na tom vydělali peněz. Zneužívají u toho psychologii a tvoří digitální verzi drogy – s jasným rozhodnutím a s jasným úmyslem."

Odkaz na celý článek v komentářích.

24/09/2024

Udělám malý experiment zkoumající místní algoritmy.

Ve Španělsku zrušil Youtube kanál Félixe Rodriga Mory, alternativního španělského intelektuála, protože sdílel fotku, kterou vidíte. Jde o výzdobu kostela ve Fuentidueňa z 12. století.
Félix je současně autorem knihy “Tiempo, historia y sublimidad en el románico rural”, kde pojednává nejen o erotických motivech na stavbách románského stylu, ale také o církevních kampaních proti lidskému tělu a jeho potřebách.

A tak jsme o pár set let dále tam, kde jsme. Někteří věří, že tělo je stroj, jiní, že mysl se dá nahrát na disketu velkou jako mrak a chytré programy skenují naše pohledy i obrazy a vymýšlejí, že rozhodně nemáme vidět kus kostela z 12. století. Socha je na kostele zvenku, takže ji mohou vidět i děti...

A kdyby mě zakázali, tak jsem si založil Instagram, , tak to tu případně zruším a začnu od začátku tam:-) Ale ono se to spíš nestane, jen od počítače dostanu poznámku, protože jinak se chovám spořádaně a sdílím hlavně sebe, což se má.

22/09/2024

Výborný rozhovor Hynka Trojánka s Michaelou Slussareff na Alarmu:

Máme vůbec nějaká vodítka, dle kterých můžeme poznat, která hra je vhodná a která vůbec?

Oficiálně jediné, co máme, je PEGI – zelený štítek, na kterém je číslo, které určuje, pro jak staré děti to je. Je ale důležité říct, že to PEGI hodnocení není udělané dobře, vůbec například nehodnotí vzdělávací rozměr. Řeší vlastně jen sprostá slova, alkohol, sexuální obsah a podobně, není to dostačující. Pak jsou iniciativy, které mají obrovský dopad a dělají to skvěle – třeba CommonSenseMedia. Tam jsou velmi dobrá hodnocení her a aplikací, jen je to celé v anglickém jazyce.

My jsme se o něco podobného pokoušeli v Česku v rámci iniciativy Hrajeme si chytře: hodnotili jsme vzdělávací aplikace, snažili se určit, které jsou dobré. Je to ale strašlivě náročné na aktualizace a testování. Na Slovensku fungují třeba stránky vlcata..sk (fb blbne, když je odkaz v pořádku, pozn.JK), ty doporučují moc hezké hry a mají k tomu fajn články.
..

Třeba vám šestnáctiletý kluk řekne: „Furt koukám do telefonu, ale teď si ráno na cestu vlakem do školy beru knížku. Nevydržím si číst celou tu třičtvrtěhodinu, ale když vydržím aspoň půlku, mám radost.“ A to opravdu není ojedinělé. Děti v pozdějším věku používají technologie méně a vyvíjejí vlastní strategie. Samozřejmě ne všechny, a ne dokonale. Ale hledají si různé cesty – už jsou technologiemi přejedené. Nám jako rodičům ovšem bude připadat, že tam jsou i tak hodně. Na druhou stranu, když se ponoříme do toho, co tam dělají, tak často komunikují s přáteli o hlubokých tématech, pomáhají si. Naše generace na to nebyla zvyklá, ale oni jdou do niterných témat."

Odkaz v komentářích: