20/08/2021
Zdravíme všechny naše příznivce a opět je tu příspěvek o průběhu dalšího natáčení. To proběhlo ve dvou uplynulých víkendech. Bylo to poměrně opět náročné, pracovali jsme na animovaných kontra záběrech na dvě již natočené hrané záběry. Takže měření, zkoušení, bodování a další rozmanitosti ale povedlo se. Začínali jsme v odpoledních hodinách a končilo se v půl šesté ráno, kdy slušný člověk ještě spí 😴nebo vstává 🥱🥴Za ty dvě noci vzniklo cca 1800 snímků, ožilo asi deset nových a pro tyto scény speciálně vytvořených rekvizit. Množství spotřebované kávy ☕️☕️☕️☕️☕️zanechám bez komentáře.
Děkuji Honzovi Ondráčkovi Jan Ondráček 👍 a již tradičně mé nezměrné díky patří mojí manželce Ivetě Iveta Stiltennová 😘💓🌹za pomoc a podporu a Vám všem za přízeň.
V nejbližší době uveřejníme novinky týkající jak přímo filmu „Víš, že spíš?“ tak i nových věcí v tvorbě studia Stiltenn Film Production .
Držte nám palce ať se dílo zdaří a rádi se Vámi uvidíme i na vernisáži výstavy, která proběhne 21. 9. 2021, v galerii Domu Gustava Mahlera v Jihlavě a na kterou Vás všechny tímto srdečně zveme.
https://www.facebook.com/photo/?fbid=3144188072483677&set=a.1403435116558990
P. S.
S dovolením se s vámi podělím ještě o pár vět a myšlenek. Možná bez většího významu, možná budou pro někoho oslovující. Už je to delší čas, co jsem si všiml jistého úkazu, určitě to sami znáte, jen to zde, pro vás popíšu vlastními slovy…
Do řídnoucí noci pomalu se prosakuje ranní chlad, sedím na skládací židli v otevřených vratech a do zad mi vydechuje pohaslá dutina prázdného ateliéru. Do jeho útrob ležérně vstupuje chladivý vzduch a vedle mě, na dřevěné bedně voní právě zalitá horká černá káva jejíž pořadové číslo nechci počítat. Naslouchám tichému lupání chladnoucích filmařských lamp. Ještě před chvílí tu bylo plno lidí, ruch a hlahol typický pro natáčení. Vždy ve vlnách – šum a ruch vždy utne klapka, ta dělí ty dva světy. Vše se na chvilku zastaví, jako unavená těžká můra. Kamera! Jede! Zvuk! Jede! Klapka, akce! Stop! Úpravy účinkujících, vysvětlování průběhu další scény se mísí s pokřikováním osvětlovače, remcáním že, to nemá konce, zarudlé oči, zívání. Pořád dokola. Jakmile ale zazní milosrdné poslední "...a stop! Konec, končáre panstvo, pro dnešek všem děkuji", nastane uvolnění a dá se průchod všemu dobrému. Všichni odchází odnášejíc si svůj podíl, únavu, někdo nadšení a radost, dobrý prožitek nebo i možná budoucí slávu, kdo ví…. Někdo na místě činu zanechá iluze. To vše k tomu patří, a to vše teď ztichlo a odplulo do noci. Vnímám zvuky noční periferie. Přišel toulavej kocour a usadil se vedle mě. Hledíme na pomalu se valící gigantická oblaka. Hlídáme spolu noc... Nad námi právě putuje noční bouřka. V dalekém obzoru, v obřích temně šedomodrých duchnách, v rozlehlých oblačných krajinách plujících nad městy a lesy se občas rozsvítí a tlumeně zaduní. Ve vědomí se mi začíná opět rozlévat zabarvovat známý pocit. Je to prazvláštní stav, který přichází vždy, když po poslední klapce ustane veškerý shon, utichne hlahol a ševelení, na place zavládne prázdno a prazvláštní smutek. Je to druh rmutu, jako když odjede pouť a po předchozím ruchu a křiku zbude jen pár cárů potrhaného plakátu, pár pošlapaných a zablácených papírových růží, kelímků od piva a v louži rozbředlé stopy po poslední střelnici, která je už kdovíkde. Takový druh smutku se objevuje při některých změnách a odchodech, při koncích příjemných návštěv. Sám nevím, ač ho dobře znám, má chuť a sladkost lesního medu. Možná se jen zklidňuje hladina světa, možná je to pouhá reakce vědomí nad pomíjivostí, nad marnostmi včerejška. Možná a možná je všechno jinak. Nevím, jsem toho jen pouhým svědkem...🙃
Krásné dny a vše dobré všem...
