Nakladatelství Fortna

31/12/2025

Za nakladatelství Fortna z. s. vám přejeme úspěšný start do nového roku 2026!

27/10/2025

Představujeme TŘINÁCTOU (a poslední) povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Vilma Kadlečková: Abismo das naus
O čem je povídka?
Květa a Milan - na první dojem tuctoví čeští turisté, kteří si však nesou hluboké šrámy na duši. Aby na ně nemuseli myslet, obíhají lisabonské památky, nasávají atmosféru a hltají místní pochoutky. Nájira - prokletá bytost žijící na mořském dně a toužící po záchraně. A ještě je tu Flor, ta, jež má moc ji odklít. Jenže se to všechno zvrtne…

Ukázka:
Nemohou přestat! Kolem je toho víc, víc, víc! Kousek odsud je ještě Padrão dos Descobrimentos, ten ikonický Památník objevitelů; co by to bylo za výlet do Lisabonu, kdyby ho neviděli?! Zase šup zpátky na nábřeží; honem, úprkem! – a už je to tady. Ostrá lodní příď se tyčí nad vodou. Celý zástup odvážných, hrdých, ke všemu odhodlaných lidí tu hledí vstříc skvělým zítřkům a dobrodružství a moři a tajemství! Jsou to samé historické osobnosti. Jsou to ti, kteří se zasloužili. Kteří svět změnili – tedy než jim pochopitelně taky skončil. Jsou navěky zakletí...navěky s nadějí...navěky vtesaní do kamene. Super památník; to by byla škoda minout; a obzvlášť vydařené je to ve večerním slunci! Doběhli tam včas a stihli selfíčko ve zlaté hodince.
Jenže to moře je ve skutečnosti řekou.
A opakem cesty je...utonutí.
Květu zamrazilo. Najednou se jí zdálo, že ta stylizovaná loď se zástupem postav odplouvá...že se od kamenné předlohy odloupla její přízračná kopie, loď duchů, a ta se pomalu odpoutává od břehu a doopravdy se vydává na dalekou cestu kdovíkam. Potichu se vzdaluje, nikým nepozorována, zatímco kolem se přelévají hlasy turistů a náhodný smích a křik racků a útržky vět ve kdovíjakých cizích řečech. Je průzračná jako sám vítr...je neuchopitelná jako paprsek...je nepopsatelná jako zapomnění. Hrdou přídí proráží drobné vlnky v širokém ústí Tejo, kde se říční voda mísí se slanou; a pak se náhle sklání a majestátně a tiše a bez otřesů nabírá směr dolů, jako by sjížděla po dně...a vklouzává do tmy...a padá pod hladinu...a nadobro mizí v zelenavé hloubce.
A není první. A není jediná. Tam dole je celý přístav, plný všelijakých lodí, pokrytých nánosem času a mořských řas. Je to obří vrakoviště. Je to svět přízraků. Moc se o něm neví, protože tohle místo se nedá najít na cestovatelských webech ani vyfotit na mobil. Přísně vzato – vlastně není vůbec viditelné očima. Ale je to obrovské mrtvé podmořské město, které vzniklo z ozvěn a přeludů všech ztroskotaných lodí, které kdy vypluly od zdejších břehů a nevrátily se zpět.
Je to abismo das naus.

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.amipa.cz/1212099-vilma-kadleckova-martin-vondracek-lucie-lukacovicova-ozveny-portugalskych-legend.html?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=PMax%3A%20Full%20-%20Knihy%20-%20201-500%20K%C4%8D&utm_id=20355095985&gad_source=1&gad_campaignid=20364298762&gbraid=0AAAAADE3rchW3gwwz_9QzWqCvDDDpzy_j&gclid=Cj0KCQjwsPzHBhDCARIsALlWNG0nSjlulhmKHSYro-sv7Kt8kESfwy4Lo2l6DTYnLnnrcvt9dMK_vdYaAi-AEALw_wcB

22/10/2025

22/10/2025

Představujeme DVANÁCTOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Pavel Kovářík: Dršťková

O čem je povídka?
Cesta z jižního Portugalska do severních hor připomíná sestup a výstup zároveň – od světského požitkářství ke ztišené smířenosti. Mladý Čech utíká po maturitě na jih Evropy, aby našel svobodu, smysl a trochu klidu. Bezstarostné hraní na kytaru na plážích se postupně mění v existenciální odyseu – a končí talířem polévky.

Ukázka:
Pak jsem ale blízko nábřeží v Rua de Reboleira ucítil ve vzduchu vůni jídla, která se neomylně linula ze stánku nalepeného pod balkonem úzkého domu s modrou fasádou a s výraznými okenicemi. Už jenom samotná vůně mě zahřála u srdce, a když jsem přišel blíž, bublala tam v kotli lákavě vypadající směs. Tak jsem se poprvé setkal s tripas.
Dějiny Portugalska skutečně začaly, až když portugalské lodě vypluly na moře. Prý za tím stály dršťky. Právě z Porta vyrazily oddíly vojáků, které uvolnily pro Portugalce moře, když dobyly na začátku 15. století pevnost Ceuta. Aby obyvatelé Porta mohli vojsko dostatečně vyzbrojit a nakrmit, zřekli se všeho masa. K jídlu jim zbyly – dršťky. Lidem z Porta se říká tripeiros – dršťkožrouti. První tripas, které jsem ochutnal, byly na olivovém oleji, dušené s fazolemi, klobásou a kousky telecího masa. A jak jsem si u stánku pod balkonem, chráněný před větrem z nábřeží debužíroval, najednou mi to došlo: Naučíš Portugalce jíst českou dršťkovou. Konečně nápad!
Nejdřív jsem si chtěl otevřít stánek, podobný tomu z Rua de Reboleira, ale pak jsem si pronajal obchůdek v centru všeho dění na Mercado do Bolhão, hlavním tržišti v Portu, v obrovské, vyšňořené secesní budově. Musel jsem si opatřit majoránku a náš kmín – věci v Portugalsku běžně nedostupné – ve specializovaném obchodě jsem za ně zaplatil jmění. Nakoupil jsem další zásoby (prvotřídní telecí dršťky jsem bral z báječného řeznictví v Rua de Trás), nádobí a začal jsem vařit klasickou českou dršťkovou polévku, takovou, jakou vařila moje babička.
A od toho momentu šlo všechno šejdrem. Moje dršťková totiž nikoho nezajímala.

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.enbook.cz/cs/kniha/ozveny-portugalskych-legend_48883883?gad_source=1&gad_campaignid=22815739817&gbraid=0AAAAADgFPkYp5hUWFP9L8k06FuoAit18F&gclid=CjwKCAjw3tzHBhBREiwAlMJoUusr0gOKZUi0lHCPvam5Si-4ctz2u7tC4vFlixGbDLqkMTyn0Il3qRoClYEQAvD_BwE

12/10/2025

Představujeme JEDENÁCTOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Františka Vrbenská: Černý lístek dubu

O čem je povídka?
V lesích kolem Pampilhosy da Serra se dějí věci, kterým rozumí jen děti a stromy. Malá Marisel prchá s nemocnou fenkou před krutostí světa a nalézá pomoc tam, kde jiní vidí jen mlhu a stíny. I o mnoho desetiletí později se odhaluje, že hranice mezi světem živých a mrtvých není ostrá – a že některá dědictví si předáváme nejen krví, ale i tichou magií lásky.

Ukázka:
Na chvíli zaváhá. Chladný vítr noci se zvedl z trsů vřesovce a mate myšlenky. Kdyby se vydala na opačnou stranu cesty do Signo-Samo, mohla by na ní potkat Zlý den a Laskavý den – mátohy černočernou a bílou, které věští budoucnost, ale samy nikomu neškodí. Poprosila by je, ať se ujmou Dançy. Ach, určitě by odpověděly: „Máme své starosti, nemůžeme o ni pečovat!“
Ne, Marisel si poradí i bez nich! Než se rozhodne, kterou z cest zamířit, stojí před ní tři staré ženy, od obočí k bradě zamotané v černých šálách. Dança kňučí úzkostí, ale ony bláznivě poskakují a smějí se hlučněji než o dožínkách.
„Kampak ses vypravila, děvenko? Jsi cítit městem a dobrými věcmi a kávou! Doveď nás k sobě domů, ať přivoníme k politurám a kolínské z pomerančových květů, ke skříni z cedrového dřeva a spíži plné uzenek! Máme hlad – dej nám, co neseš!“
Marisel utíká a klopýtá po stezičce. Nesmí upadnout! Dança by si natloukla, čarodějnice by je dohonily, rozsápaly by je, třeba… obětovaly? Řehot jako chřestění střepů zaniká ve tmě. Holčička tápe dál, paže jí únavou tuhnou a zdá se jí, že už nenese hubeného starého psíka, ale velký pytel s kukuřicí. Bojí se…
„Anjo da Guarda, minha companhia, guarda a minha alma de noite e de dia…“ drkotá mezi zuby dětskou modlitbu.
Záře hvězd proniká korunami a vítr jí napovídá vůní i zvuky, kudy prochází. Tatínek ji naučil naslouchat jeho znamením. Tehdy s ním směla volně bloudit po svazích a říčních březích kolem Pampilhosy… Borový hvozd posykává, jak mu větrné prsty pročesávají dlouhé jehlice, ševelí a šumí. Doubravy hovoří temným a plným hlasem, šustí a pleskají listím.

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.alza.cz/media/ozveny-portugalskych-legend-d12966820.htm?kampan=adweok_eo-a-knihy_pla_all_obecna_tistene-knihy_c_9197347___372666053656_~76784597176~&gad_source=1&gad_campaignid=2075308044&gbraid=0AAAAAD2xsm4zgbbdP1kNvD_afBsdn5HVK&gclid=Cj0KCQjwo63HBhCKARIsAHOHV_XcCdhWowPduh1pvq1M-ILSy9rzwwxEG633wcCXffgBiWpwZ1a29fkaAjQ4EALw_wcB

04/10/2025

Představujeme DESÁTOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Helena Žáková: Liberdade

O čem je povídka?
Mladá žena se po osobním krachu vydává zpět do Porta, kde kdysi prožila silné chvíle. Spolu s místním detektivem, jehož cynismus a ironie kontrastují s její zranitelností, se snaží najít něco, co ztratila. Brzy se ukáže, že skutečný důvod její cesty leží hlouběji – a útěk se přerodí ve skutečný návrat.

Ukázka:
Tolik jsem milovala oceán… Přála jsem si běhat po hladině a utíkat do tajemných dálek. Kéž by to jenom šlo. Nyní jsem chápala staré Portugalce, kteří chtěli vědět, co se nachází tam dál, chápala jsem i Caya Carpa, který se mořem vrhl vstříc lodi převážející Santiagovo tělo… A pak uvěřil. Jako já. Kdysi. Uvěřila jsem v zázraky a uvěřila jsem, že se vrátím, jen jsem netušila, že to bude trvat osm let. Cítila jsem se šťastná a zároveň tak trochu ztracená a osamělá. Dlouho jsem v nic nevěřila. Ale Matosinhos, která probudila k životu legendu o Rytíři mušlí, se to svou atmosférou snažila změnit.
„Vrátila ses,“ promluvil na mě. „Bem-vinda, Klaudie… Je to už pěkná řádka let, ale poznal bych tě i po dvou stoletích. Vůbec ses nezměnila.“
Stál přede mnou opálený brazilský surfař s polodlouhými vlasy, kterého jsem naposledy viděla před osmi lety. Santiago! Pamatoval si mě. Doufala jsem v to! Vlastně jsem doufala, že ho zase potkám, i kdyby si mě pamatovat neměl. Tenkrát se mi líbil… A nikdy jsem na něj nezapomněla.
„Jo, vrátila,“ přisvědčila jsem anglicky a pokusila se o úsměv.
„Potřebujeme vyprázdnit lednici v baru. Pomůžeš nám? Dáš si Kingswood?“
Jeho nabídka, vyřečená v portugalštině, mě ubezpečila v tom, že řeč, kterou jsem se před lety pracně naučila, mi z hlavy tak docela nevypadla. Zároveň mě jeho slova probrala. Vzpomněla jsem si, co tady dělám nebo alespoň o čem se všechny včetně sebe snažím přesvědčit, že tady dělám… „Neměla bych tu popíjet, když ani nevím, kde mám manžela,“ prohlásila jsem a cítila, jak strašně je ta portugalská věta neupřímná.
„Manžela?“ Brazilec vyvalil oči. „Tak pojď,“ pobídl mě po chvilce váhání.
Pokrčila jsem rameny a následovala ho do baru s průsvitnou plastovou zástěnou proti větru. Posadila jsem se na bílý sedací pytel a nechala si od jednoho z pěti dalších kluků podat cider.
„Nebudu se ptát, co se stalo. Nezáleží na tom,“ pravil Santiago. „Zajímá mě jen jedno… Kdy ses vlastně vdala?“

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.libristo.cz/cs/kniha/ozveny-portugalskych-legend_48883883?gad_source=1&gad_campaignid=2057959912&gbraid=0AAAAACxr96ssCXGiUWeFevrp9eJBrNjlr&gclid=CjwKCAjwi4PHBhA-EiwAnjTHuVN2r_Etg6kKWMAr4wCcRoKigi8gi-cFO0vu8OhzXoRAyBdqB97-7xoCgJAQAvD_BwE

25/09/2025

Představujeme DEVÁTOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Miroslav Hájek: Skleněný výtah, Havel a kachlička

O čem je povídka?
V hospodě U Jelínka i v útulné kavárně se ve stejný den vypráví o téže dovolené – ale každý po svém. Jarek i Malenka se vracejí z Portugalska, každý se svým pohledem, zážitky i způsobem sdílení: on mezi štamgasty s pálenkou a fotkami z mobilu, ona mezi kamarádkami s olivovým olejem, vínem a keramickou dlaždičkou. Někdy víc než samotná cesta formuje naše vzpomínky to, komu je vyprávíme.

Ukázka:
„Tak co Portugalsko?“ zazní z davu kolemstojících.
„Docela dobrý. Hotel špica, jídlo pro mě tedy super; jinak, to víš Atlantik, voda nějakých třiadvacet, Maledivy to nejsou, ale mně to nevadilo, stejně mám radši bazén,“ stručně shrnuje svou dovolenou Jarek. A samozřejmě vyndává ze zadní kapsy kalhot smartfon, aby společnosti předvedl své zážitky v obraze…
Dělává to vždycky, když se odněkud vrátí. V devadesátkách přišel tak nějak, čert ví jak, k penězům. Nikdy nemluví o tom, zač si pořídil landhaus na kopci kousek od sjezdovky v lyžařském středisku Obergurgl-Hochgurgl v rakouských Alpách, co se pyšní titulem nejdražšího lyžařského střediska v Evropě. Tu horskou chalupu má na zimu, na lyže. Jarek stále rád lyžuje. Zamlada to dotáhl až do sjezdařské juniorské reprezentace. Na druhou stranu ale má rád i teplou vodu… Takže Maledivy, Bali, Mauricius a tak… Když není na lyžích. Tentokrát to byl portugalský jih, Algarve, Albufeira, tedy něco jako Saint-Tropez na portugalský způsob.
„Jak říkám, pět hvězd, takže všechno fajn, jen jedna věc mi tam vadila… tedy vlastně dvě.“
„Neměli tam plzeň,“ prohodí někdo z tlačenice u pípy.
„Ani ti nevím. Ale já schválně zkoušel to jejich pivo. A docela jsem čuměl. Jedno se jmenovalo Ságreš, druhý Superbok, obojí dvanáctky a fakt to šlo pít. Akorát, že se s nima borci obsluhy dost naběhali; točí tam totiž do třetinek. A pak hlavně…“ Jarek ukazuje společnosti další obrázky v mobilu: „Ten hotel je na útesu nad vodou, snad tak nějakých padesát, šedesát metrů. Takže jsem měl možnost rozvalit se nahoře u bazénu, kde byla obsluha s tím točeným, anebo jít dolů na pláž k vodě. Tak jednak těch schodů dolů bylo snad na stovky a pak tam dole sice byl i hotelový bar, ale měli jen lahváče.“
„A já myslel, žes tam jel hlavně na golf…“ prohodí někdo z posluchačů.
„No to jo, hřiště primový. Dobrej fór je, že v klubovně tam mají ceduli: UPOZORŇUJEME HRÁČE, ŽE JAMKY ČÍSLO 6 A 13 SE NACHÁZEJÍ NA SAMÉM OKRAJI GOLFOVÉHO KURZU. KDYŽ MINETE GRÍN, MŮŽE SE STÁT, ŽE MÍČEK SKONČÍ V ATLANTSKÉM OCEÁNU. TAKŽE JEHO CESTA PAK POVEDE AŽ DO AMERIKY. Jenže já používám danlopy, ty moc neplavou.“
„Takže fajn dovča…“

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.nejlevnejsi-knihy.cz/kniha/ozveny-portugalskych-legend_48883883.html?gad_source=1&gad_campaignid=864644043&gbraid=0AAAAADs5Kv38-0gn7ndr94jlj-Mdt1FNg&gclid=Cj0KCQjwrc7GBhCfARIsAHGcW5Uzyp5nRLAY9P4iyuFQicp02b4SklgOUDERReGnR0nFvirVcaiVGjEaAkkFEALw_wcB

20/09/2025

Představujeme OSMOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Jan a Zuzana Hlouškovi: Až na konec světa

O čem je povídka?
Píše se rok 1356. Mladý johanita Jakub se svým mistrem Markvartem vyrážejí na dalekou cestu s tajným posláním. V sázce je nejenom budoucnost strakonické komendy, ale i křehký mír v celé Evropě. Vše záleží na tom, zda dokáží dojít až na "konec světa" do království portugalského a přinést odtud dar, který by potěšil srdce císaře Karla IV. Na cestě je však čeká řada nebezpečí a pokušení...

Ukázka:
Na svátek svatého Prokopa mě komtur Fernão Pires opět vyhledal a odvedl stranou tak, aby nás nikdo z bratří nespatřil. Ve tváři měl velmi vážný výraz.
„Bratře Jakube,“ začal. „Odpusť nám naši opatrnost, když zpočátku jsme tě podezřívali, žes kastilský zvěd.“ Kývl jsem na znamení, že to chápu, a komtur mluvil dál. „Prior Álvaro má těžkou situaci tady v Portugalii. Válka francouzského krále Jana s anglickým králem Eduardem visí na vlásku. Máme zprávy, že přes kanál už přešlo deset tisíc lučištníků a tři tisíce rytířů.“ Komtur skoro šeptal. „Kastilští se jen třesou na jakoukoliv příležitost znovu zaútočit a zmocnit se coimberského trůnu, zvlášť teď, kdy je náš dobrý král Alfonso churav a princ Pedro nevyhnal ze svého srdce tu děvku Inês de Castro ani po její smrti, takže si otce tou avantýrou tuze pohněval. Řádnou manželku zanedbával a s touto poběhlicí již třetího parchanta povili! Je jisté, že když se kastilští pohnou, tak nám Angličané na pomoc nepřijdou.“
„Tuhle historii mi můj mistr nevyprávěl,“ odvětil jsem všecek zmatek z tolika zpráv.
Bratr komtur pokračoval. “Velkopřevor žongluje s horkými kameny a římský král, jenž vždy stranil Francouzům, může být olejem v ohni. Pochop, bratře Jakube, dopis, jež jsi sem donesl, může být pro náš řád i celé království nesmírně nebezpečný.“
Nerozuměl jsem přesně, co tím myslí, ale tón jeho hlasu mě ujišťoval, že bratr Fernão má velké obavy.
„Prior Álvaro nařídil prohledat okolí hradu Marvão a najít kastilského špeha v převlečení za Maura, o kterém jsi nám vyprávěl. Ale naši bratři rytíři nikoho takového nenašli. Ani známky, že by tam někdo přebýval,“ vysvětloval Fernão.
„Omlouvám se za svoji hloupost. Byl jsem raněný, jak mátoha. Já si vlastně ani nejsem jistý, jestli se mi to celé nezdálo,“ zkoušel jsem neohrabanou omluvu.

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.martinus.cz/3543175-ozveny-portugalskych-legend/3167481?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=CZ-Martinus-PLA-tROAS-%CE%B1&utm_content=&utm_term=&utm_id=17439162855&gad_source=1&gad_campaignid=17439162855&gbraid=0AAAAACyE-_kF1xEtW3Ci8oXlMsMGpcucV&gclid=Cj0KCQjw_rPGBhCbARIsABjq9ccDllI42_jS54bTnCY73azbFGjfRsBsg4jC1kEiLSpSbhOEVwYRMfIaAqZLEALw_wcB

10/09/2025

Představujeme SEDMOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Dagmar Pirochová: Korektura po portsku

O čem je povídka?
Jak vypadá opravdu špatný večer spisovatele? Když se v jeho temné kuchyni zničehonic objeví hlavní padouch z vlastních románů – a kromě revolveru má s sebou i plnou náruč výčitek. Francisco Correira, král podsvětí a vlk z Ribeiry, má už dost věčných porážek a odmítá dál hrát roli fackovacího panáka ve vlastním příběhu. Přichází si osobně vyjednat lepší osud – ideálně takový, kde konečně jednou zvítězí.

Ukázka:
„A co za svou dobrotu mám?“ vyštěkl Correira. „Na konci každý knihy pořádnou nakládačku, poničenej majetek a pošramocený duševní zdraví! Ai, meu Deus, ten proklatý Valente!“ zatnul nenávistně levou pěst a nevěřícně obrátil hlavu k nebi. „Ať už si sakra hledí svýho a nenaváží se pravidelně do mejch kšeftů!“
„Stále nechápu, jak vám mohu já pomoci…“ vypravil jsem ze sebe pod tíhou jeho výčitek.
„To ty jsi jediná osoba, která to může změnit,“ opáčil padouch a mávl revolverem, aby mi naznačil, že se mám přesunout do obývacího pokoje.
Pomalu jsem kolem něj prošel, ruce stále mírně zvednuté, tentokrát už jen do úrovně prsou.
Correira mi uvolnil cestu a udělal dva kroky bokem k bublajícímu hrnci, kde nevěřícně zhodnotil můj pokus o jeho rodnou kuchyni. S odporem vařič vypnul, respektive hlavní zbraně štítivě otočil spínač sporáku.
„Jestli vaříš takhle, tak začínám chápat, proč jsou konce tvých příběhů takové, jaké jsou – tvoje standardy leží na dně Doura.“

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.megaknihy.cz/romany-beletrie/25610615-ozveny-portugalskych-legend.html?utm_sh=RFlidjRTZUc2TWpVMk1UQTJNVFV5TlRZeE1EWXhOUT09&utm_source=heureka.cz&utm_campaign=h001&hgtid=c530b84e-37d2-42a5-9478-598c61880e89

26/08/2025

Představujeme ŠESTOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Barbora Vágnerová: Celeste dos Cravos

O čem je povídka?
Píše se 25. duben 1974 a Lisabon se probouzí do dne, který navždy změní Portugalsko. V předvečer revoluce se setkávají dvě ženy – jedna, která žije už pět století, a druhá, která teprve objevuje vlastní hlas. Karafiátová revoluce se neodehrává jen na ulicích, ale i v jejich nitrech – a právě tichá rozhodnutí budou slyšet hlasitěji než výstřely.

Ukázka:
Dívka se sehnula, začala sbírat květiny a podávat je Celeste. Už smířlivěji poznamenala: „Vy si teda hodně potrpíte na karafiáty.“
„Dostala jsem je v práci,“ odpověděla s trochu nervózním úsměvem. „Dal mi je šéf, když mě posílal domů. Bojí se, že se něco semele. Asi je prodám trhovcům. Co s tolika květy?“
„Tak nate,“ dívka jí s úsměvem podala poslední pugét a zvedla se ze země. „Ale podle mě byste je neměla prodávat. Jdou vám pěkně ke rtům.“
Celeste sklopila oči, ale květy si nevzala. „Tak si jedny nech. Tobě jdou taky ke rtům.“
Chvíli se na sebe dívaly a usmívaly. Celeste měla zvláštní pocit, trochu jako na houpačce. Jako by celá její existence byla rozložená v čase jako leporelo na desce stolu a teď ji někdo najednou prudce smáčkl k sobě. Jako by byla všemi Celestami najednou. I těmi, které ještě neznala.

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/ozveny-portugalskych-legend-803002259?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=0_Performance-Max-Knihy&utm_id=19662954163&gad_source=1&gad_campaignid=19663135622&gbraid=0AAAAADrFdr6Zf09awA3cDfATeMVmHrBNr&gclid=CjwKCAjwtrXFBhBiEiwAEKen19EN_xa3e5pQyEitfFi2JkDcoHw7SgyiTf6tfqMhiUfBeu9GccU5dRoC8_EQAvD_BwE

21/08/2025

Představujeme PÁTOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Matěj Šafránek: O kouzelné mandloni

O čem je povídka?
V pohádkovém Portugalsku vyrůstá princezna Tereza – divoká, citlivá, a především osamělá. Její dětství se odehrává za zdmi zámku, kde se střetává bezstarostná touha po svobodě s tíhou povinností a královské výchovy. Jednoho dne se však vše změní – a Tereza se ponoří do příběhu, který jí navždy změní pohled na život i na vlastní přání.

Ukázka:
„Co tu děláš?“ táže se učitel tichým hlasem.
Teresa sklopí hlavu a její výraz pohasne jako plamínek svíčky ve větru. „Já se zde schovávám.“
„A před kým?“
„Před všemi!“ vyhrkne Teresa a v jejím hlase zazní hořkost i zoufalství, jako když se rozbije zrcadlo.
„O que se passa? Copak se děje?“ promluví učitel znovu, tentokrát ještě tišeji, jako by se bál, že dívku vyplaší.
„Cítím se tak sama,“ vydechne princezna hlasem, který připomíná ozvěnu dávno ztracené písně.
„Sama?“ zopakuje učitel zkoumavě.
„Sim… moje sestra už je provdaná, bratr se vydal do světa a já si s nikým nemohu hrát. Celé dny se musím učit, hodně jíst a poslouchat otce… Všichni mi moc chybí,“ přizná. Přejede si prsty po mokrých víčkách.
Učitel vlídně přikývne a přisedne si vedle ní na kořen stromu. „A co bys chtěla dělat, Teresinha?“
„Provdat se. Mít vedle sebe někoho, s kým si mohu hrát, s kým mohu chodit ven, kdy se mi zlíbí, a ne jak tady, v téhle ohavné pevnosti!“ zdůrazní děvče.

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend: https://www.knihcentrum.cz/ozveny-portugalskych-legend?gad_source=1&gad_campaignid=20170120033&gbraid=0AAAAADvCFAW2IXnn9tJVmInjulmIv26aN&gclid=Cj0KCQjw5JXFBhCrARIsAL1ckPvUFhe_SDnHvw21f_P1uZOIzIiZi-YUgbzUdIKeVsciBVywnMRfiPIaAi4YEALw_wcB

13/08/2025

Představujeme ČTVRTOU povídku z naší nové antologie Ozvěny portugalských legend

Lydie Romanská: Proč má Manuel nade vše rád Annu?

O čem je povídka?
Sledujeme postarší pár na cestě severním Portugalskem do historicky významné vesnice Monsanto, přičemž vypravěčem je samotné vědomí zaznamenávající data jejich životní poutě. Netypická forma nabízející pohled na obyčejné zážitky optikou neobyčejného mluvčího. Prolíná se tu cestopis s poetikou, lidskostí a nevšední vyprávěčský přístup.

Ukázka:
Jako souřadnice se vinou řady vinných hlav, dokonale pokrývají vysoké kopce ze všech stran rozložené nad řekou. Je to malebné, radost pohledět. Jako stuha na medaile se pod nimi položilo Douro, řeka, v Portu odevzdaná oceánu. Silná, oceán ji nevrátí zpět, přijímá ji pokorně, ví, Douro má mocného ducha, ducha nymfy. Ach, dávné legendy! Nymfa vsadila na lásku; jen láska, přestože nenaplněná, zrazená nevěrným smrtelníkem může udělat tu stuhu mezi kopci věčnou. Smrtelník zradil, je dávno zapomenut, ale ona se svým žalem nezaniká, stává se řekou, její slzy jsou zlaté oblázky, nabízí bohatství, živí révu, je věčnou připomínkou legendy, ale i dávných obyvatel, Keltů, to oni jí dali to tvrdé jméno, dur je voda… A pak Římané s jejich Durius, nakonec je vyšlechtěno libozvučné Douro…
Pamatuješ? říká Anna. Stáli v Portu před mořskými vraty, kam Douro dotéká, aby splynulo s Atlantikem, a za posledními vlnami plula kachna s dětmi, nebála se vln, moře, zdálo se, ale bála se a věděla, v pravý čas obrátila kormidlo a všechny plují zpět proti proudu. Kachny vědí, že?

Pokud vás povídka zaujala a chcete vědět, jak příběh dopadne, pořiďte si antologii Ozvěny portugalských legend:
https://www.dobre-knihy.cz/ozveny-portugalskych-legend?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=PMAX_Ostatn%C3%AD&utm_id=19486512603&gad_source=1&gad_campaignid=19494825742&gbraid=0AAAAAD9noWwAUy3nWfLg_KmE3zM9pAaTn&gclid=Cj0KCQjwzOvEBhDVARIsADHfJJQ-Lgcq0cTpFD_NkqXoCz_O6QOqlU65zM1a6-X29H0neYY6AKggHJUaAu2iEALw_wcB