20/09/2023
Během noci se několikrát probouzím, jsem zmatená, unavená, smutná. Přichází lékař a oznamuje mi, že mi musí dát hadičku do močového měchýře. Brečím a přemlouvám sestřičky, aby to nedělaly. Že to zvládnu, že záchod není daleko. Brečím, že už si nikdy sama nedojdu na záchod. Sestřička mi říká, že je to jen dočasné, až mi to vytáhnout, tak budu normálně fungovat. Říká mi, že ona u porodu cévku dostala taky a že až se uzdravím, tak mi to sama ukáže. Nevěřím jim. Brečím, ale chci se smát. Nechci to. Volám Pé, zda mě bude milovat i s cévkou a jestli semnou zůstane. Brečím více. To jsem ale ještě nevěděla, co se odehrává v mém těle. Cévka nakonec zavedena a lepší rozhodnutí nemohl nikdo udělat.
Každých 15 minut mi měří tlak. Brečím. Bolestí. Nechci, ať se to děje. Prosím všechny okolo, že už mám dost. Že to chci na druhou ruku. Po sundání tlakoměru jsem měla na ruce modřinu. Budu mít i na druhé. Dostavám kyslík, moje plíce nestačí. Vedle hlavy mi bublá kyslík. Připojují mě znovu na umělou výživu. Brečím. Nechci to. Prosím. Nestačí to. Ráno přichází lékařka. Má smutný výraz, má strach mi oznámit, co se stalo. V ruce drží výsledky krevních testů.
Začala a já nepřestala brečet několik hodin. Selhaly Vám ledviny a játra. Hledáme dárce. Než jej najdeme, tak budete mít dialýzu. Tohle všechno jsem zvládla bez jakýchkoliv léků na uklidnění. V hlavě jediná myšlenka, že tohle zvládnu. Věřila jsem tomu. Každou minutu…