11/03/2024
Po delším čase na mě dnes přišla noční inspirace.
(Není zřejmě náhodou, že se tak děje v noci po novoluní - má dlouholetá osobní empirie ukazuje, že fáze měsíce působí - úplňky jsou náročné - často mě bolívá hlava - novoluní úlevná, přinášející završení, zastavení a novou inspiraci. Podle teorie by ještě témata úplňků a novoluní měla souviset, ale na to je ještě moje bytost stále příliš roztříštěná, aby toto byly schopna pozorovat a zvědomit si.)
A to téma je umění, angažované či nové umění a jeho podíl na tvorbě nového světa. Své pojetí bych se chtěl pokusit v tomto nočním zamyšlení představit.
Před více jak deseti lety hnula českým literárním světem diskuze o takzvané angažované poezii, respektive angažovaném umění obecně. Už tehdy jsem v jednom ze svých textů, jimiž jsem do této diskuze přispěl - konkrétně se jmenoval Ulžeme lháře jeho vlastní lží - pojmenoval, že problém oné diskuze, respektive samotného pojmu angažovanosti je v tom, že se angažujeme proti něčemu nebo za něco. Angažovanost tedy probíhá v modu boje - posílit hlasem angažovaného umění jednu ze stran - tu, kterou považujeme za správnou. Jinými slovy angažovaným uměním se přidáme k určité ideji, kterou jím chceme posílit, aby na kolbišti dějin zvítězila.
Ale to má svoje úskalí. Každá dobrá idea hrozí překlopit se v ideologii, což se také hojně děje - a to je také důvod, proč bohulibé ideje týkající se ekologie, rovnoprávnosti pohlaví, genderů a jiných kategorií vyvolávají v mnoha lidech či celých sociálních skupinách nelibost. Ale to jsme odbočili. Otázka, kdy se idea stává ideologií by byla na samostatné zamyšlení.
Angažovanost v poezii se mezitím stala takříkajíc součástí hlavního proudu a v podobě poezie enviromentální či LGBT poezie jí začalo hrozit sklouzávání k laciným agitkám prosazujícím jediný správný názor. A zároveň samo přihlášení se k jednomu z těchto proudů se stalo apriori oceňovaným - "vozit se na poli umění v takovejch škatulkách s jízdenkou zadarmo" jak podotkla jedna břitká komentátorka z okruhu mých přátel v osobní konverzaci.
Hm... to jsem se zase rozepsal víc ze široka, než by se na facebookový příspěvek slušelo, a zároveň vidím, že v tomhle rozmachu nejsem schopen to na jeden zátah napsat. A zároveň vím, že jakmile něco odložím k dospání na později, jen těžko se k tomu vracím. Takže to dál pojmu jen jako story board pro to, abych to rozepsal a dopsal jindy.
Moje zamyšlení dále obsahuje:
- částečné uznání zmíněných dvou směrů, ale i výtku vůči nim
- zmínku o aktuálně adorované trojsbírce Kamila Boušky Dokumenty a o tom, že ve výše uvedeném kontextu působí svěže a autenticky Kamilovo odlišné pojetí angažovanosti, které tkví naopak v jisté rezignaci, odtažení a nihilismu.
- zmínku o skupině Fantazía, jíž byl Kamil Bouška členem, která před lety zaujala kolektivním vystoupením v podobě sborníku a manifestu - který byl ve svém sdělení i stylu dosti manýristický a vlastně bezobsažný, přesto sehrál iniciační úlohu tím, že vnesl do literatury něco, co se v té době jevilo jako něco nepatřičného a patřící jiným epochám.
A pak bych chtěl představit vlastní pojetí funkce umění v přestavbě světa z onoho destruktivního, patologického a atomizujícího modu do modu symbiotického, kooperativního a tvořivého.
Dál bych chtěl vysvětlit, v jakém smyslu se umění může stát avantgardou nového světa - samozřejmě tím, že přestane být uměním, tj. především vykročí z izolovanosti uměleckého díla, zaujme kooperativní a komunikativní modus a začne vytvářet kontinuum.
Paralelní proces předpokládám i v oblasti školství... věda, umění a vzdělávání se propojí... těžko se mi už teď takhle ve stručnosti hledají slova...
A nakonec zavedu pojem "tvořivý trh" - historické levicové pokusy o revoluci se přiklonily k cestě státního převratu a centrálního plánování, ztotožnily trh s kapitalismem a tím vylily s vaničkou i dítě. Přitom ale platí, co řekl Jan Stern v závěru jedné ze svých sedmi esejistických knih předtím, než se zabydlel jako fejetonista Nového prostoru: Trh stále zůstává tím největším revolucionářem z nás ze všech.
A tuto skutečnost je třeba pochopit a přijmout... a využít ve prospěch nevyhnutelného. No, ehm... teď už se sám stávám trochu ideologem, ty formulace budu ještě muset doladit. Každopádně moje teze je, že starý kapitalismus a nakonec i starý stát budou poraženy v konkurenčním boji.
Trh a stát totiž ve skutečnosti nestojí v protikladu. Starý a nový svět ano. A to bude ten "souboj", ale ve skutečnosti evoluční proces, během nějž se starý svět přesype do nového jako písek v přesýpacích hodinách.
