12/11/2023
Spoutanýma rukama pokřtil komunistu
v nacistickém vězení: P. Josef Jílek
Odsouzen k smrti
Senát berlínského Volksgerichtshofu, kterému předsedal pověstný fanatický nacista a nepřítel kněží dr. Roland Freisler, nazývaný „zuřivý Roland“ či „krvavý pes Freisler“, odsoudil P. Jílka 1. června 1944 „pro přípravu velezrady“ k trestu smrti. Po vynesení rozsudku byl hned 2. června eskortován do káznice v Brandenburgu-Görden (západně od Berlína), kde v jednom jejím křídle, v oddělení „TU“ (Todes-Urteil), čekal více než deset měsíců na jeho vykonání. Zachované Jílkovy dopisy z Drážďan i Brandenburgu vydávají jasné svědectví o tom, jak v té době duchovně vyzrál, a současně jsou působivou duchovní četbou.
O jeho hluboké vyznavačské víře svědčí slova z dopisu, který koncem října 1944 poslal z cely smrti matce a svým nejbližším: „Jak rád bych Vás viděl a s Vámi se potěšil! Myslím však, že, dá-li Pán Bůh a vytrváme-li všichni v dobrém s pomocí Boží,
to nejhezčí a nejšťastnější shledání
bude doma – tam u Pána Boha
v království nebeském.
My tam s drahým † tatínkem naším
budeme Vás očekávat, bude-li to vůle Boží.
Prosím Vás proto všecky, abyste byli tak živi, abyste žádný nescházel v Božím království Krista, krále věčného a nás tolik milujícího.“
Spoutanýma rukama pokřtil komunistu
Sám vězeň, stal se „apoštolem vězňů“, jak to dosvědčili spoluvězni, kteří přežili. Když se v drážďanské věznici Matylda stal čističem – konal všelijaké špinavé práce, odklízel sníh, nakládal p***l apod., naskýtalo se mu více příležitostí se spoluvězni krátce pohovořit, křesťansky je povzbudit.
Více však víme o jeho kněžském působení v káznici v Brandenburgu. Zpočátku byl na cele sám, asi v polovině září 1944 ho přeložili na celu pro tři vězně, kterou postupně sdílel s řadou odsouzených k smrti, již byli odvedeni na popravu dříve než on. Jen dva z nich, Jaroslav Šilhavý z Bíliny a Jan Čížek z Prahy, se dočkali konce války a osvobození. Vydali svědectví o hlubokém duchovním životě patera Jílka ve velmi těžkých podmínkách a jeho vlivu na spoluvězně. „Z jedné Jílkovy poznámky víme, že se s ním na cele vystřídalo celkem 16 spoluvězňů“, napsal Jan Čížek. Známe i jména některých popravených z „farářovy cely“ a víme o jejich dřívějším životě vzdáleném křesťanské víře. Například Jan Kulda z Prahy-Hloubětína, nepokřtěný, ateista, komunistický funkcionář, zde podle svědectví Jaroslava Šilhavého konvertoval. Jílek ho přijal do církve a zřejmě spoutanýma rukama ho pokřtil.
Tato cela byla pro Jílkovy spoluvězně místem poučení o víře a školou modlitby. Podle Jana Čížka vybízel pater Jílek i k překonávání nenávisti ke krutým věznitelům a dozorcům – soud patří Bohu, my nevíme, co zavinilo prostředí, ve kterém vyrůstali a byli vychováváni.
Na popravu šel jako syn, který se vrací k Otci
Poslední den života Josefa Jílka nastal 20. dubna 1945. Pater Bartz ho doprovázel téměř až ke smrtící gilotině, kde byl toho dne v 15 hodin a 22 minuty sťat. Vězni Otu Javůrkovi, přezdívanému „anděl strážný“, poté řekl, že některé z této poslední skupiny popravovaných pater Jílek ještě zpovídal a duchovně posiloval, a pak šel na popravu jako poslední, klidně, s hlavou vzpřímenou, se zvláštním jasem v očích, jako syn, který se vrací k Otci. P. Jílek byl popraven ve svých třiceti sedmi letech pouhý týden před osvobozením káznice sovětskou armádou.
Obětoval svůj život za „Boha, církev, vlast“, což bylo heslem zakladatele budějovického gymnázia, na kterém P. Jílek studoval…
***
P. Josef Jílek
▶ kněz – Diecéze českobudějovická
▶ farář v Česticích (u Volyně)
* 19. října 1908, Výheň
† 20. dubna 1945, Brandenburg-Görden, Německo
Více zde:
Josef Jílek pocházel z rolnické rodiny, která žila v obci Výheň, ležící asi šest kilometrů severně od Kaplice. V jedenácti letech (1919) začal studovat na českém státním gymnáziu v Českých Budějovicích. Nemohl přitom tušit, jak heslo zakladatele tohoto g